To je i varování pro dnešek. Když nacisté útočili, tvářili se, že se brání. Když brali Židy do „ochranné vazby“, dělali, že jde o ochranu. Pravdu označovali za dezinformace.
S měnící se dobou se mění i náš pohled na to, co na historických událostech stojí za připomenutí. Na výročí křišťálové noci, která proběhla z 9. na 10. listopadu 1938, stojí dnes za připomenutí manipulace s realitou, která ji provázela. I v dnešní době jsme totiž svědky nestydatých manipulací s realitou, které pak opravňují k zdánlivě prospěšným zásahům do našich životů, které se kvůli zmanipulované realitě těžko kritizují.
Nacistický způsob vlády si běžně spojujeme s násilím, brutalitou, útlakem. Ale ani nacisti nemohli vládnout jen silou, významně jim pomáhalo lstivé obelhávání. To jim pomáhalo dosáhnout dobrovolné spolupráce veřejnosti, ochromit oběti, a navíc jejich zlé úmysly vypadaly jako dobré činy. Němým svědkem této manipulace byl institut „ochranné vazby“, který byl uplatněn proti židovským obětem křišťálové noci v listopadu 1938, jež byla státně organizovaným pogromem.
Abyste mohli někoho chránit, musíte vytvořit zdání nebezpečí
Co mě zaujalo je, že Němci brali „ochrannou vazbu“ doslova. Už v době revolučního násilí, které trvalo od požáru říšského sněmu v únoru 1933 až do roku 1934, využívali nacisté institutu ochranné vazby, aby „chránili“ oběti násilí. Tvářili se, že násilné útoky a bojkoty jsou projevem spontánního hněvu německého lidu a že tedy následně musí chránit oběti tím, že je vezmou do ochranné vazby.
Na příklad v Duisburgu byl 24. III. 1933 zmlácen aktivisty židovský majitel obchodu s nábytkem a následně ho stát vzal do ochranné vazby. Ve skutečnosti skončili takto ochránění lidé ve vězení, nebo v koncentračních táborech. Výhodou bylo, že když šlo o „ochranu“, obešlo se zatčení bez řádného soudu, oběti se nemohly bránit a pachatel nemusel nic dokazovat. Na základě ochranné vazby bylo do nově vytvořeného koncentračního tábora Dachau v III. 1933 odesláno prvních 5000 „zadržených“. Aby je tam mohli "chránit".
Předchůdci křišťálové noci
Křišťálová noc nebyla první organizovanou „spontánní“ akcí. Už v době revolučního násilí zorganizoval Goebels 1. IV. 1933 celostátní bojkot židovských podniků. Ještě v létě a září 1935 došlo k spontánním útokům na židovské obchody, které začaly v Mnichově a pak se rozšířily do dalších měst. Pak nastala doba zdánlivého klidu, která skončila po anšlusu Rakouska v roce 1938. Letní měsíce roku 1938, které předcházely Mnichovu, byly nabité novými „spontánními“ akcemi proti Židům a synagogám na německém území. Naši západní spojenci, kteří se tvářili, že vydání našeho pohraničí Německu je věcí národní spravedlnosti, to museli vidět taky. Tvářili se, že se nic z toho neděje a obyvatelům našeho pohraničí v Říši nic nehrozí.
Ve Vídni byli po anšlusu Židé „spontánně“ šikanováni v ulicích, kde museli zubními kartáčky čistit chodníky, následně byli v dubnu 1938 vystěhováni Židé z pohraniční provincie Burgenland a na svátek Jom Kipur, 5. X. 1938, byli Židé bez víza vystěhováni ze svých bytů. Těsně před křišťálovou nocí byli dne 28. X. 1938 z Německa vystěhováni Židé s polským občanstvím.
Záminka ke křišťálové noci: útok je obrana
Celostátní pogrom byl předem připravován, nebyla to spontánní akce. Měla završit vyčleňování Židů z hospodářského života, ale k tomu byla potřeba nějaká bombastická záminka. Něco, co by ukázalo Židy jako podněcovatele útoku, na který německý lid teprve obranně reaguje.
Nacisti původně počítali s tím, že využijí proces s Davidem Frankfurterem, který v III. 1936 zabil ve Švýcarsku nacistického gauleitera Wilhelma Gustloffa. Proces se však konal ve Švýcarsku a skončil už v XII 1936, takže chyběl aktuální podnět k vytvoření souvislosti.
Nakonec nacistům nahrála šťastná náhoda, kdy polský Žid Herschel Grynszpan 7. XI. 1938 spáchal atentát na sekretáře německého velvyslanectví v Paříži, jistého Ernsta vom Rath. Ale tento čin byla jen proměnlivá výplň do předem daného mustru. Nacisté by si v případě potřeby dokázali takový útok na svého diplomata vytvořit sami. Nezapomeňme, že před útokem na Československo plánovali, že nechají zabít vlastního velvyslance v Praze, aby tak vytvořili záminku a vyvolali ten správný lidový hněv...
Na vině nebylo „pozitivistické právo“, ale zmanipulovaná realita
Kolegové historici v případě „ochranné vazby“ zpravidla pečlivě odcitují nouzové nařízení říšského prezidenta z 28. II. 1933, které sloužilo jako chabý právní základ této praxe. Vytváří tím bohužel zdání, že vše probíhalo „podle práva“ a že na vině je nějaký ten špatný paragraf a slepé nemorální poslouchání takových nelidských zákonů… Ne, ne, ne. Na vině je zmanipulovaná realita, na kterou se pak reagovalo tím či oním nařízením (a lidé také ochotně spolupracovali spíš na základě na základě zmanipulované představy o realitě, nelze vše stavět na příkazech!).
V poválečném vývoji byli lidé zmanipulováni k tomu, že chtěli takové bezcitné pozitivní právo odstranit, poslouchat hlas citu a zajistit morálnost. Ve skutečnosti byl v listopadu 1938 hlas citu na straně nacistů. Původní systémově uspořádaný právní řád úmyslně rozbili a nahradili ho různými jednorázovými příkazy, které měly vycházet z citu lidu. I oni ve skutečnosti argumentovali tím, že právo vyrvou z rukou bezcitných právníků (jako byl jistý Kelsen). Kdyby zůstal v platnosti systémový řád a zachoval se pozitivistický přístup, mohlo to naopak ukázat, že takové příkazy jsou v rozporu s tím či oním platným zákonem, či právem.
Manipulace s historickou realitou umožnila líčit i kradení židovského majetku jako dobročinný skutek. Vycházelo se z toho, že skutečným vlastníkem majetku je německý lid, protože byl nahrabán z výsledků jeho práce, z jeho potu. Byl to „nakřečkovaný majetek“ (Hamstergut). Židé ho měli údajně získat jen lichvou a okrádáním, takže bylo jen spravedlivé, když si ho německý lid vzal zpátky… (Podoba s komunistickým přístupem k znárodnění majetku buržoazie, velkoprůmyslu a feudálů přímo bije do očí…). Po křišťálové noci bylo poškozeným obchodníkům zkonfiskováno pojištění, na které měli nárok, a také byla Židům kolektivně uložena pokuta 1 mld RM „za odškodnění lidu“ (Sühne). Ve výnosu z 12. XI. 1938 se pokuta zdůvodňuje „nepřátelstvím Židů vůči německému lidu“, kteří se „neštítí ani vraždy“. Lid se tedy musí „bránit“. Tedy převrácení role útočníka a oběti.
Pravdivé zprávy o svých metodách vydávali nacisté za dezinformace a pachatele trestali. K tomu vydali 21. III. 1933 zákon o boji s dezinformacemi, v dobovém žargonu zvaném „Gräuelpropaganda“. Jeho marketingový název zněl „Nařízení k obraně proti nepravdivým útokům na vládu národní obrody“. Zákon hrozil vězením každému, kdo by chtěl škodit režimu tím, že by šířil „nepravdivá nebo hrubě zkreslená tvrzení“. Přesto lidé žijící kolem míst, jako byl Buchenwald, Dachau, Oranienburg šířili neuvěřitelné zprávy o údajném dění v těchto nápravných zařízeních. V koncentračním táboře Dachau byli zatčeni roku 1933 tři Židé za pokus doručit do Československa nějaké dezinformace o údajných krutostech v tomto zařízení… Dva z nich, Delvin Katz a Wilhelm Franz, byli umučeni a popraveni (i když zákon o dezinformacích hrozil jen vězením). S dezinformacemi se musí bojovat!
Manipulace s historickou a současnou realitou se tedy nesmí podceňovat. I když mohou takové podrazy vypadat neškodně, je to silná zbraň, která umožňuje vydávat příčinu za následek, zlo za dobro, zločince za dobrodince a „ochromuje“ veřejnost, která se se nedokáže bránit a někdy nadšeně spolupracuje na svém zničení.
