Na přehodnocení revoluce 1848 v letošním osmičkovém roce nedošlo, protože se na ni takřka zapomnělo.
V naší knize Habsburkové 1740-1918 s podtitulem „Vznikání občanské společnosti“ jsem se pokusil ukázat, že v této revoluci nešlo o obrození národů, ale i o boj za občanská práva. S odstupem bych řekl, že specifikou revoluce 1848 v této oblasti je, že se v ní už nepožadovala práva lidská, ale práva základní či občanská, což souviselo s celkovým důrazem na zodpovědnost, který je s touto druhou revolucí spojen. Revolucionáři 1848 byli vesměs poučeni špatnou pověstí revolucionářů z roku 1789, a proto nekladli důraz na boření, ale na budování nových států.
Výraz „základní práva“ je pro toto úsilí typický, protože metaforicky vyjadřuje, že práva mají sloužit za základ nové budovy. V revoluci 1789 se s takovým výrazem nesetkáte, tenkrát se revolucionáři snažili vyvážit ničivou sílu práv člověka tím, že je doplní závaznými povinnostmi občana. Pojí se s dalším tehdy novým výrazem, a to je „právní stát“ (Rechtsstaat), který zpopularizoval liberál Robert von Mohl. Ve Volksparlamentu ve Frankfurtu nový pohled trefně vyjádřili konstatováním, že moderní stát dá lidem „statt der Rechte, das Recht“ (tedy ne osobní privilegia, ale systém práv rovný pro všechny).
Zhruba v tomto směru jsem shrnul vývoj myšlenky základních práv v 19. století v článku Všeobecná práva občanů v prosincové ústavě, který vyšel v časopisu Právník 2017. Tady přetiskuji starší příspěvek z našeho seriálu Češi v době Františka Josefa, který jsme psali s Lubošem Velkem a dalšími pro Lidové noviny v roce 2016. Je to původní verze, před zkrácením a redakční úpravou. Vyšlo to pod názvem Revoluce lidských a občanských práv? někdy na podzim 2016 a jak vidíte, ještě jsem to tenkrát formuloval jinak, byla to holt taková první vlaštovka těchto názorů. Tu úvodní karikaturu jsme vydali v knize Habsburkové 1740-1918 v úvodu.
Revoluce lidských a občanských práv?
Alegorická karikatura, kterou během revoluce vydal vídeňský časopis Theaterzeitung, dobře vystihuje, že lidem tehdy nešlo jen o národní práva, ale i o právo jako takové. Na jedné straně vidíme svět bezprávné anarchie, kde člověk žije jako divoch, na druhé straně svět absolutismu, kde je člověk spoután okovy jako tyran. Mezitím stojí skála konstituce, kterou se však snaží zbortit obr, který symbolizuje tyranskou vládu v absolutní monarchii.
Boj za lidská práva máme spojen především s Velkou francouzskou revolucí roku 1789, ale i v revoluci roku 1848 hrálo toto téma zásadní úlohu. I v rakouském mocnářství lidé usilovali o konstituci, která by jim garantovala občanská práva. Nešlo jen o Riegrův kroměřížský návrh, občanská práva garantovala i Pillersdorfova prozatímní ústava z dubna 1848, kroměřížský projekt ústavy a kupodivu i oktrojovaná ústava z března 1849, která ji nahradila. František Josef I. nechal říšský sněm v Kroměříži rozehnat, i přesto, že po nástupu slíbil, že bude zachovávat konstituční práva. Svůj krok odůvodnil údajným vítězstvím v Uhersku, které jej postavilo před nutnost vyhlásit novou ústavu, která by byla platná i pro uherskou část monarchie. Jako hlavní důvod ale udal, že poslanci se oddávali planému teoretizování, které prý bylo vzdáleno realitě, povzbudilo Uhry k povstání a dokonce narušovalo právní stav! I císařova oktrojovaná ústava však garantovala jistá minimální práva, ke kterým císař ve zvláštním patentu z 4. března 1849, platném jen pro rakouskou část monarchie, přidal ještě rozsáhlý katalog občanských práv. V daných poměrech však zákaz cenzury nebo garance svobody projevu působily spíše jako výsměch. V Čechách panoval výjimečný stav a žádná konstituční práva se nedodržovala. Silvestrovskými patenty z roku 1851 byla ústava i „občanskoprávní“ patent odvolány úplně.
K čemu ale byla práva v konstituci dobrá? Představa, že katalog lidských či občanských práv má sloužit k tomu, aby se z něj dedukovala spravedlivá ústava a spravedlivé zákony, je iluzorní. Občanská (či lidská) práva také netvoří a nikdy netvořila žádný uzavřený a univerzálně platný systém, který by bylo třeba naplnit vždy a všude. Smysl lidských a občanských práv vystihl spíše právník Georg Jellinek, když konstatoval, že jsou spíše původu historického, jelikož jen garantují právo konat jisté věci, které byly v dané zemi před tím zakázané. Na příklad v Rakousku, ani v Německu nechybělo v katalozích občanských práv právo na svobodu pohybu (Freizügigkeit). V anglické Listině práv, ani v ústavách amerických států, ani v ústavě USA však takové právo nenajdeme. Znamená to snad, že Angličanům i Američanům bylo zakázáno se stěhovat?
Vyskytly se i další pochyby o úloze práv v právu. V Německu vystoupil roku 1852 Carl Friedrich Gerber s průkopnickou úvahou o nutnosti veřejného práva, která se stala základem dalších reflexí o této otázce po zbytek 19. století. Upozornil, že individuální práva nelze garantovat tím, že se jen popíšou jejich vlastnosti, jelikož je to nijak nechrání před veřejnou právní mocí. Stejně tak nelze objektivní právní řád vytvářet tím, že by se jednoduše poskládala vedle sebe individuální práva občanů. Spíše je třeba počítat s tím, že právní řád netvoří shluk subjektivních práv, ale objektivní právní věty, které se nevztahují na jednotlivého občana, ale garantují něco, z čeho mají obecně prospěch všichni. Nejsou nakonec domnělá subjektivní práva jen zrcadlovým odrazem výhod, které poskytuje objektivní právní řád? Tato otázka pak trápila německou a rakouskou právní vědu po zbytek století. Pruský oficiální právník Paul Laband se přiklonil k názoru, že subjektivní práva jsou skutečně jen odrazem objektivního právního řádu, jen jakýmsi optickým klamem. Teprve Georg Jellinek na sklonku století pečlivým rozborem dokázal, že některá subjektivní práva jsou i v právním smyslu skutečná a že mají své místo v moderním právním řádu.
