Už když začaly kampaně vyzývající Jana Fischera k odstoupení, je-li slušný, chtělo se mi napsat naopak: Jste-li slušný, neodstupujte! Čistě takticky: co by se stalo, kdyby odstoupil? Přenechal by volné pole Zemanovi s Dienstbierem, což bych neviděl jako nejlepší volbu. Předpoklad, že by na pozici „dvojky“ povyskočil Schwarzenberg, může být mylný. Výzvy k Fischerovu odstoupení nastolují jinou otázku: co vše je dekomunizace?
Ujasněme si nejprve, že Fischer není kandidátem KSČM, nemá ani jejich skrytou podporu, neusiluje o jejich podporu, neshoduje se s nimi ve svých programových cílech a na rozdíl od Dienstbiera se ani nenaváží do současných protikomunistických protestů. Naopak se coby kandidát vyjádřil kriticky k současnému působení KSČM, čímž překročil důležité tabu našeho politického života. V rozhovoru pro MFDnes označil KSČM za extrémistickou stranu a vyjádřil se kriticky k možnosti budoucí účasti strany ve vládě. Předseda KSČM od něj vehementně vyžadoval omluvu!
Ano, Fischer je nevýrazný, nemluví nijak radikálně, o svém členství v KSČ dřív nemluvil a svůj vstup do strany si přikrášluje. Ale ani to, že se za své členství ve straně omluvil, není samozřejmé. Při současné společenské náladě to vůbec dělat nemusí. Kdyby byl populista, stačilo by vodit veřejnost za nos řečmi o boji s korupcí a blahovolně označit KSČM za „normální demokratickou stranu“, jako to dělají jiní. Svou minulost by mohl omlouvat řečmi o tom, že patřil k „šedé zóně“, jako politolog Oskar Krejčí, mohl by tvrdit, že rozkládal režim zevnitř, jako politoložka Vladimíra Dvořáková, nebo by mohl přijít s řečmi o moderní levici, jako kandidát Jiří Dienstbier.
Co vše je dekomunizace
Myslím, že je v pořádku, že se na Fischerovu minulost upozornilo a mluvilo se o ní. To je v mezích svobody diskuze a umožňuje to voliči udělat si na kandidáta názor. Taky nelze nikomu vyčítat, že mu Fischerova komunistická minulost vadí a nebude ho volit. Ale je chyba stírat rozdíl mezi ním a současnými komunisty. Myslím tím lidi, kteří se, na rozdíl od Fischera a jiných, komunismu nikdy nezřekli.
„Dekomunizace“ by neměla maximalisticky útočit na každého veřejně působícího člověka, který byl v minulosti ve straně, pokud nejsou důvody si myslet, že dotyčný stále věří v komunistickou ideologii, nebo ji šíří na veřejnosti, popř. podporuje komunistickou stranu v soutěži o politickou moc. Za komunistickou ideologii lze považovat i teorii Marxe a Engelse očištěných od Lenina. I tato „minimalistická“ verze marxismu, k níž se zřejmě hlásí současná KSČM, směřuje k potlačení občanských práv a pro společenské problémy navrhuje utopistická řešení, která jsou v rozporu s demokratickými základy našeho státu.
Primárním cílem dekomunizace není vytlačit z politického života každého jednotlivého exkomunistu či komunistu, ale vytlačit z řad legálně působících politických stran ty, které jsou založeny na komunistické ideologii. To se nikdy nepodaří bez podpory veřejnosti, a proto musí být druhým cílem dekomunizace vytlačení komunistické ideologie z našich hlav. Nejde jenom o lži o historii, ale i o pohled na společnost, právo a morálku, které lidem sugerují představu, že se sociální problémy dají řešit pomocí komunistické utopie. Jinak se budeme pořád točit v kruhu.
„Prokomunistický antikomunismus“
Pozoruju, že takové maximalistické pojetí antikomunismu, které hází všechny exkomunisty a současné komunisty do jednoho pytle, slouží často k ospravedlnění současných mocenských choutek KSČM. Proti jihočeským studentským protestům namítala například některá média, že předchozí radní pro školství byla před revolucí také členkou strany. Podsouvají, že předáním resortu do rukou KSČM se vlastně nic nezměnilo a protesty jsou mylné. Jiní dovádějí tuto myšlenku ještě dál a šíří na veřejnosti pocit, že se KSČM nemá vůbec bránit v cestě k moci, protože v politice je přeci řada bývalých komunistů a nikomu to nevadí. Ono to často vadilo mnohým, ale to nadávalisté nechtějí vidět.
Ale hlavní je, že skutečně je rozdíl mezi tím, když někdo komunistou už není, a tím, když někdo ve straně stále je. Je rozdíl mezi tím, když se někdo od komunistické ideologie distancuje, a tím, když ji někdo otevřeně propaguje a demagogicky odmítá jakoukoli kritiku. Je rozdíl mezi prezidentským kandidátem, který jde žádat KSČM o podporu, a tím, kdo to neudělá.
Když si tohle nevyjasníme, tak nemůže ani dekomunizace dospět k svému cíli.
ZDROJE:
Jan Fischer - KSČM do vlády ne: http://www.jan-fischer.cz/media/jf-v-mediich/nejsem-spasitel-sam-to-nezvladnu
"I v případě menšinové vlády bych se velmi zajímal, zdali tam není skrytá podpora například formou nabídky na místa šéfů úřadů, místa náměstků – při té naší hezky zpolitizované státní správě. Tento model by mi osobně vadil. Respektuji, že KSČM je parlamentní strana, která zde legálně působí, ale já se prostě vymezuji vůči jakékoliv extremistické straně. Nedávno jsem si znovu prošel programové dokumenty KSČM. Ta strana se nevyrovnala se základním zahraničněpolitickým ukotvením této země. Má vysoce negativní postoj k Evropské unii, k NATO, k působení našich misí... Pak mi taky vadí, že si nechala svůj název."
Jan Fischer ml. - Rozhovor pro Blesk
Blesk: Co říkáte na rostoucí vliv komunistů?„Nevidím v tom nic pozitivního. Ta strana se od své minulosti nedistancovala dost razantně na to, abych ji vnímal jako demokratickou. Ale je to problém i ostatních stran, že jí nahánějí naštvané voliče.“
Jan Urban objasňuje Fischerův vstup do KSČ: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jan-urban.php?itemid=18359
Jan-Fischer-Komunista.cz http://www.jan-fischer-komunista.cz/prezident-jan-fiser/
Kolikrát se nám Fischer ještě omluví? (Petr Holec, Reflex)
Typologie prezidentských kandidátů (Jaroslav Plesl, Reflex)
Prohřešky Fischera coby předsedy úřednické vlády shrnuje tato analýza:
