Nevěřil jsem svým očím. Dřív u nás nastalo překrucování dějin až s odstupem několika let, ale po zvolení Miloše Zemanácka prezidentem přišla kolektivní ztráta paměti během několika hodin. Zapomnělo se na to, že Zemanácek v kampani zdárně rehabilitoval ty nejhorší nacionalistické sebeklamy i na to, že si při inzultacích svého oponenta pomáhal lhaním o dějinách. Zatímco za druhé republiky, nebo v době komunistického puče, jsme mohli podobné vlny šovinismu omlouvat „vnějším tlakem“ popř. důsledky války, teď se Češi rozhodli holdovat náckovskému hlupáctví zcela svobodně. Ještě v sobotu večer nám však bylo veřejnoprávním médiem sděleno, že hlavním úkolem je nyní „sjednotit národ“, „zakopat příkopy“ a spojit lidi. Ve skutečnosti to prý nebyl Zeman, kdo vedl štvavou kampaň proti Schwarzenbergovi, ale naopak stranická média a každý, kdo kritizoval Zemanovy lži. Řekl to sám Zeman, takže to musí být pravda. Kdo s ním nesouhlasí, je zmanipulován médii.
Volná tvorba Zemanova stoupence...
Jak se dělá tlustá čára
Máme s tím už svoje zkušenosti. „Tlustá čára“ ve jménu národního sjednocení tak vedla k tomu, že se převzala náckovská rétorika „národní jednoty“ a v jejím jménu se odmítla kritika metod Zemanovy kampaně. Ba co víc, obvinění se obrátila proti Schwarzenbergovi, jeho voličům i tištěným médiím, která kriticky vyvracela Zemanovy lži. Televize to nedělala ani během volební kampaně a chybu teď nepřizná. Generální ředitel dokonce po volbě vystoupil s projevem, ve kterém sám sebe pochválil za to, jak to televize zvládla. A důkaz? Vysoká sledovanost prezidentských duelů. Jenže to sotva bude zásluha televize.... Náhle to vypadá, že zmanipulovaní nebyli ti, kteří VĚŘILI Zemanovým lžím, ale naopak ti, kteří VĚDĚLI, že lže. Mám za to, že demokratická společnost nemůže v tomhle hnusu dále žít a především veřejnoprávní média by se měla snažit, aby vyvrátila nacionalistické lži, kterým během kampaně uvěřila česká veřejnost.
Při tom prezidentské volbě nadále věnovala ČT i po sobotě hodně vysílacího času. Dověděli jsme se samé podstatné věci: Kolik bylo let různým prezidentům při nástupu do funkce, co kdy dělali kandidáti minutu po minutě, jak postupně naskakovala procenta.... Hlavním tématem Zemanova prvního velkého interview s panem OVM se stala otázka sjednocení národa. Hlavním tématem nedělních zpráv se stalo Zemanovo zakopnutí na schodech. Měl jsem tenkrát pocit, že jsme se ocitli v nějaké časové smyčce. Zeman zakopl na schodech, Zeman zakopl na schodech, ale nic se mu nestalo, Zeman zakopl na schodech a něco při tom řekl, Zeman zakopl na schodech, jako kdysi Fidel Castro, Zeman zakopl na schodech a nechce policejní ochranku atd. atd. Zeman vyšel televizní amnézii vstříc tím, že nabídl několik „nových“ témat, která nezapřou inspiraci starými mediálními bublinami. Nejprve zaměstnal ČT řečmi o svojí ochrance, pak zaměřil pozornost na Kájínka a nakonec přišel na řadu Michálek coby designovaný šéf NKÚ. Předpokládám, že následovat bude „tykadlový Smetana“ a pomazánkové máslo.
Co vyčítám České televizi
...je zaprvé to, že se jako veřejnoprávní médium nesnažila vyvracet nacionalistické lži, na kterých byla od 17.1. postavená Zemanova kampaň. A zadruhé to, že se o to nesnaží ani po volbách a místo toho tento problém ignoruje. Volbám se věnovaly hodiny vysílacího času, a přesto si ČT nenašla ani jedinou minutu na to, aby v Událostech ČT nebo v prezidentských duelech sdělila divákům, že Schwarzenbergův otec nebyl nacista ale účastník odboje, že jeho adoptivní otec Jindřich byl zavřený v koncentráku, že jeho strýc Arnošt byl zavřený v komunistickém kriminálu a že majetek Schwarzenbergů jim nebyl zabaven kvůli kolaboraci, ale jen proto, že byl velký. Zeman dostal široký prostor na to, aby metodou lživých obvinění a náznaků spojil Schwarzenberga s německým nacismem, i když to nebyla pravda. Nic neriskoval. Veřejnoprávní OVM ho ze lží nikdy neusvědčil a ČT tomu také nevěnovala pozornost. Senioři a venkované, na které Zeman cílil, si fakta nebudou dohledávat na internetu, ani v knížkách.
Nereagovalo se ani na to, jak cynicky Zemanácek využíval trauma německé okupace a podněcoval opožděnou nenávist k „Sudeťákům“. Bez překážek navázal na "maločeský nacionalismus", který tu převážil už v době druhé republiky a který sílil během okupace a v prvních poválečných letech. V dobách socialismu ho upevňovala komunistická propaganda a - jak vidno - , máme ho v sobě dodnes. ČT nevysvětlovala ani to, že výraz „Sudeťák“ se nevztahoval na všechny německy mluvící. Neřeklo se, jak to bylo s národností. Že za „Němce“ se dle dekretů pokládali všichni, kteří se ve sčítání obyvatelstva „od roku 1929“ přihlásili k německé národnosti; národnost se dle tehdejších zákonů (od r. 1930) určovala podle mateřské řeči, ačkoli toto rozlišování v bilingvních a šlechtických rodinách nemělo moc smysl. Problematické bylo i u Židů, i když ti se mohli dle zákona rozhodnout dle víry. Kromě nich si mohli zvolit jen ti, kteří mateřskou řečí nemluvili, ti si pak mohli zvolit dle řeči, kterou užívají v praxi. Lidé se rozhodovali často nahodile, nebo podle řeči matky, jelikož jim nikdo neřekl, že jednou bude jejich rozhodnutí zneužito k tomu, aby jim vzali občanství.
Neřeklo se, že hulvát Zemanácek svou demagogickou obranou Benešových dekretů schvaluje taky tehdejší antisemitismus, protože libovůle v určování národnosti postihla i Židy, pokud se při sčítání obyvatelstva po roce 1929 nepřihlásili k českému jazyku. Benešovy dekrety, které nedávaly obětem možnost spravedlivého procesu, umožňovaly páchat křivdy i vůči bohatým Židům, kterým dělnická třída nechtěla vrátit majetek, nebo kteří nemohli prokázat, že se za války chovali loajálně k českému národu a ke svým souvěrcům. Jak pravil pozdější ministr propagandy Kopecký: U každého občana židovského původu se bude stejně přísně vyšetřovat, jak se choval nacionálně v minulosti a (…) jaký byl jeho poměr k českému národu a k druhým národům Československa. Stejně tak se bude přísně vyšetřovat, jak v době druhé republiky, v době německé okupace choval ke svým vlastním židovským souvěrcům.“ Ano, Židé (i přeživší holokaustu) se museli ponižovat a žádat ONV a MNV o potvrzení své národní spolehlivosti. Je skutečně ironií osudu, že oba veteráni, které v kampani zneužil (ano zneužil) Zemanův volební tým, byli židovského původu.
Nepřipomněly se tragédie německy mluvících Židů, jimž bylo osvědčení národní spolehlivosti odepřeno jen proto, že psali či mluvili německy. Stejně jako prolhaný pokrytec Zeman vrhal proti Schwarzenbergovi obvinění z kolaborace a němectví, obraceli i tenkrát čeští vlastenci obvinění z kolaborace proti přeživším Židům, které líčili jako „germanizátory“, popř. zpochybňovali jejich účast v odboji. Nepřipomenuly se tragédie, jako byl případ židovské lékařky M. Ungerové, která po propuštění z Terezína spáchala sebevraždu. Čeští hrdinové na městské radě Prahy 8 totiž shledali její vztah k českému národu příliš „vlažným“ a tím pádem jí odepřeli občanství i návrat do zaměstnání v nemocnici na Bulovce. Jenom proto, že mluvila německy.
Neřeklo se, že „prospěch“ odsunu, je vlastně dosti pochybný, a to jak pro pohraničí, tak pro Československo. Nepřipomnělo se, že režim, který plánoval odsun, už nebyl demokratický ani v roce 1945. Nepřipomnělo se, že odsun Němců se zdůvodňoval snahou o „poslovanštění prostoru“, což byla zásada skutečně převzatá z německého národního socialismu. (A tehdejší komunisté se zase inspirovali Stalinovou národnostní politikou.) Neřeklo se, že odsun byl spojen s plánem pohraničí vylidnit, ne obnovit. Neřeklo se, že KSČ odsunu zneužila k tomu, aby rozrušila sociální a majetkové vazby v rozsáhlé oblasti pohraničí a získala tam nové loajální voliče v podobě vykořeněných přistěhovalců. K tomu všemu existuje spousta literatury a mnoho odborníků, kteří by dokázalo aspoň krátce říci, v čem Zeman lže. Jenže veřejnoprávní médium to nezajímalo.
K čemu máme veřejnoprávní médium
Dala by se uvést řada dalších příkladů lží a polopravd, která nechala veřejnoprávní televize bez komentáře, ačkoli byly řečeny v jejím vysílání. Dala se přednost rutinérské a nenáročné „objektivitě“, což znamená, že televize dbala jen o to, aby dala v debatách a zpravodajství symetricky stejně času oběma stranám. Neupozorňovala na zřejmé Zemanovy lži a nesnažila se ověřit ty méně zřejmé. Výsledkem byl naprostý relativismus. Divák se nechal v domnění, že může věřit čemu chce a že historická pravda se tak nějak přizpůsobí počtu hlasů. Prezidentské volbě se věnovalo tolik vysílacího času, a přesto nebylo možné oslovit právníka, který by objasnil, jak to doopravdy je s neúčinností Benešových dekretů a co znamená, když jsou neúčinné. Nesnažili se ani zjisti, zda jsou Benešovy dekrety skutečně tak zásadní ochranou pro naši bezpečnost a majetky v pohraničí. Nenamáhali se říci veřejnosti něco o politických aktivitách „německých vyhnanců“ a o jejich reálné síle na německé politické scéně. Veřejnost se ponechala v domnění, že účinnost Benešových dekretů je věcí národní cti a že nám hrozí „sudeťácké nebezpečí“. OVM dokonce v prezidentském finále podsouval, že to je Schwarzenberg, kdo nás svými výroky „vrací do doby před česko-německou deklarací“.
ČT má ze zákona povinnost rozvíjet kulturní identitu obyvatelstva. Tato pasáž je v §2 zákona o ČT umístěna tak, jako by znamenala jen povinnost dělat pořady pro národnostní menšiny. Jsem toho názoru, že by měla být chápána jako povinnost pečovat o identitu všech obyvatel ČR jakožto příslušníků občanské společnosti. To znamená, že veřejnoprávní televize nemá šířit nacionalistické lži a podněcovat nenávist založenou na nepravdivých obviněních. Má naopak závazek vystupovat osvětově proti tomu, když se takové lži začnou ve společnosti povážlivě šířit. Bohužel, kvůli rutinérskému přístupu k prezidentským debatám a ke zpravodajství se veřejnoprávní televize propůjčila k šíření lží a nevyvinula ani nejmenší snahu pak tyto lži napravovat. Dalo by se namítnout, že ČT přeci vyrobila už dost vzdělávacích pořadů a dokumentů, kde se věnuje odsunu a dalším otázkám. Ale závazek „pečovat o kulturní identitu obyvatel“ má platit i pro zpravodajství a politickou publicistiku. Ne jen podle zákona o ČT, ale protože to je podstata veřejnoprávních médií. To je jejich úloha v demokratickém státě.
