Antisemitismus a vraždy v Toulouse

Vzpomínáte si ještě na vraždy v Toulouse? Je škoda, že se moc nemluvilo o tom, jak souvisely se současným antisemitismem a protiizraelskou propagandou. Rád bych zdůraznil, že nešlo o ojedinělý případ a že není náhoda, jestliže k antisemitským útokům dochází právě ve Francii. Země hexagonu má největší židovskou komunitu v Evropě (500 až 700 000), zároveň má velký počet arabských a muslimských imigrantů ze severní Afriky a Blízkého východu (asi 5 milionů). Násilné výstřelky usnadňuje i fakt, že Francie má silnou extrémní pravici i levici a tamější politická kultura preferuje spíše protesty než přemýšlení. Antisemitismus a agresivitu arabských přistěhovalců nikdo nemírní, ačkoli k útokům přistěhovalců na Židy dochází již dlouho. Minulé francouzské vlády tento trend přehlížely v zájmu „sociálního smíru“ a média jej často spíše posilovala šířením nepravdivých zpráv o údajných izraelských zvěrstvech. Asi nejznámější byla inscenovaná reportáž stanice France 2 o smrti Mohameda al-Dury.

Francouzští Židé obviňují tamní média, že těmito propagandistickými zprávami vytvořila nenávistnou atmosféru, která přímo vybízí k útokům na Židy. Mají pravdu? Lze přinejmenším konstatovat, že v posledním desetiletí se ve Francii vyskytly projevy veřejné přízně vůči nepřátelům Židů. Veřejná ocenění obdrželi levicoví autoři protiizraelských knih, nacistický kolaborant Maurice Papon získal snadné osvobození z vězení a palestinští teroristé se dokonce dočkali otevřené adorace: Marwan Barghouti je francouzskou levicí oslavován jako nový Nelson Mandela, teroristé Hamásu jsou přirovnáváni k Mahátmu Gandhíovi. Během operace lité olovo v pásmu Gazy francouzská extrémní levice popírala, že by vůbec existoval palestinský terorismus a tvrdila, že členové Hamásu kladli „nenásilný odpor“.

Nerovné sympatie veřejnosti se projevily v postoji k unesenému izraelskému vojákovi Giladu Shalitovi, který byl řadu let vězněný teroristy v pásmu Gazy. Shalit totiž má francouzské občanství a jeho rodina se snažila vymoci pro něj u francouzských soudů pomoc. U francouzských spoluobčanů však mnoho soucitu nevyvolal, jejich sympatie platily mladíkovi z opačného tábora: arabskému teroristovi Salahu Hanourimu, který byl ve stejné době uvězněn v Izraeli pro přípravu atentátu. Z něj se stal miláček francouzské veřejnosti. Město Grigny jej dokonce přijalo za čestného občana, novináři psali články na jeho obhajobu a občané sepisovali petice za jeho propuštění.

Ani útoky na Židy nejsou novinkou.  Již v roce 1982 zaútočili teroristé na Goldenbergovu židovskou restauraci v Paříži, roku 1980 došlo k bombovému útoku na synagogu v Rue Copernic v Paříži a v roce 2006 byl mučen a zavražděn židovský mladík Ilan Halimi. Podle stejného vzoru byl v roce 2008 mučen Mathieu Roumi.

Antisemitismus, zakázané slovo

Vraždy v Toulouse způsobily chvilkovou změnu nálad, ale ta nebude trvat dlouho. Po Halimiho vraždě to bylo podobné. I po vraždách v Toulouse byli lidé chvíli otřeseni smrtí dětí, ale k veřejné diskuzi o současném antisemitismu to nevedlo a tudíž nelze ani očekávat, že by se postoj francouzské vlády či veřejnoprávních francouzských médií zásadně změnil. Od začátku jsme viděli i v Čechách, jak média odváděla pozornost od židovské identity obětí: ze zabitých židovských dětí se brzy staly děti zabité před židovskou školou. Namísto toho panovala od počátku tendence mluvit o „vraždách přistěhovalců“ a na místo nepřátelství k Židům tematizovat nepřátelství k přistěhovalcům. Připomeňme, že česká média zpočátku srovnávala Toulouse s vraždami přistěhovalců ve švédském Malmö. Je to zavádějící, i když vezmeme v potaz tři zabité vojáky tmavé pleti, protože Merah je nezabil kvůli jejich původu, ale kvůli tomu, že sloužili v armádě.

Možná to nevadí, řeknete si, každá nenávist je špatná. Jenže přehlížení antisemitismu vedlo k tomu, že útoky na Židy pokračovaly i po vraždách. V Nice už první sobotu poté došlo k zhanobení židovského hřbitova a na domech v jižní Francii se objevily antisemitské nápisy. Jeden francouzský obchodník židovského původu začal dostávat vyděračské vzkazy, kde mu hrozili, že s ním zatočí jako Merah.

Z vraha je oběť, z oběti nic

Začala dokonce jistá „obracecí kampaň“, jejímž cílem bylo ukázat Meraha jako oběť a skutečné oběti nezmiňovat. Vrcholem této tendence byl projev evropské ministryně Catherine Ashton, která vraždy

v Toulouse přirovnala k pásmu Gazy a vše obrátila v obvinění proti Izraeli. Toto „obracení“ začalo v okamžiku, kdy se ukázalo, že pachatelem není bělošský neonacista, nýbrž přistěhovalec alžírského původu. Média začala jeho čin všelijak omlouvat a zdůrazňovat pozitivní aspekty jeho osobnosti. Dověděli jsme se, že Mohamed Merah byl slušný, tichý, měl rád fotbal a motorky. Na dvou ze tří zveřejněných fotografiích se směje, a právě ty „usměvavé“ byly reprodukovány nejčastěji.

 Sociologové začali upozorňovat, že pocházel z neúplné rodiny a západní společnost ho odmítala. Psychiatrický posudek mladého kriminálníka z roku 2009 jej ukazuje jinak: jako narcistu, který kladl důraz na svůj vzhled, na značkové oblečení a toužil po pozornosti. Ostatně vraždu si nahrál na kameru a připravil si vysílání těchto záběrů přes internet. Navíc po vraždě necítil lítost, litoval jen toho, že zmeškal vhodný okamžik a nezabil víc dětí.

Spíše než spekulativní vina společnosti je důležitá úloha jeho spoluviníků a jejich organizovanost. O tom, že Merah nebyl osamocený vrah, již není pochyb. Jeho vybavení a předchozí činnost přesahují možnosti osamoceného nezaměstnaného mladíka. V bytě měl zbraně v ceně přes 10 000 euro, pobýval delší dobu v Pákistánu, Afghánistánu a Izraeli. Při vyjednávání prozradil, že v Afghánistánu prošel výcvikem a k útokům na Židy ve Francii jej vybízel jeho trenér. Uvažovalo se, že spojnicí k organizovanému teroru mohl být jeho starší bratr Abdelkader, jenž je salafista a studoval na náboženské škole v Káhiře. Podle policie je podobných buněk ve Francii na několik desítek.

Vražda židovských dětí však Merahovi již teď zajistila obdiv a uznání. Na lyceu v Rouen jej chtěli uctít minutou ticha, na Facebooku vznikla na jeho počest kultovní stránka, na internetu jej uctívá řada přistěhovalců a na domech v jižní Francii se objevují nápisy „Vive Merah“. Jeho bratr krátce po vraždách prohlásil, že je na něj hrdý. Někteří politologové a sociologové začali snímat vinu z vraha a přenášet ji na „systém“, který jej neintegroval, popř. obviňují jeho neúplnou rodinu. Mohamed by se prý měl přestat démonizovat.

Smutné je, že z pachatele se dělá oběť a na skutečné oběti se zapomíná. Kdo zná jejich jména? Kdo byli Gabriel a Arieh Sandlerovi a jejich otec Jonatan Sandler? Kdo byla sedmiletá Miriam Monsonegová? Kdo ví, že děti měly izraelské občanství? I česká média oslavovala spíše vraha, který prý „vzdoroval 32 hodin“, ale nevzpomněla jiného mladého muže, který se stal skutečným hrdinou. Sedmnáctiletý Bryan Bijaoui chránil vlastním tělem malou Miriam, do které střílel sympatický Alžířan. Když jsem psal týden po vraždách tento článek, Bryan byl stále ještě v nemocnici v kritickém stavu a zdálo se, že nepřežije. Jeho situace se zlepšila až v polovině dubna.

Jaký antisemitismus?

Bylo by dobré, kdyby evropští politici a média začali brát současný antisemitismus vážně. V interpretacích vraždy v Toulouse se bohužel dávala přednost „obecným“ faktorům, jako je sociální původ pachatele. Avšak Merahův původ z problémové čtvrti nevysvětluje, proč zaútočil na Židy. Sám své útoky neobhajoval sociálně, nýbrž politicky. Uváděl argumenty, které převzal z protiizraelské propagandy – prý mstil palestinské děti a také chtěl připomenout výročí konce „židovsko-francouzské okupace Alžíru“.

V jeho argumentech se odrážejí motivy levicového antisemitismu, který líčí boj proti Izraeli jako pokračování dekolonizace.  Je to antisemitismus, který se formoval až po druhé světové válce a liší se od nacistického antisemitismu. Právě tato nejnovější forma antisemitismu je vážný problém, o kterém by se mělo hovořit. Většinou se výraz antisemitismus šetří pro útoky na evropské Židy, kteří žijí v pozici národnostní či náboženské menšiny.

Pro nepřátelství vůči Izraeli se často užívají jiná cize znějící slova – antisionismus, antiizraelismus aj. Vraždy v Toulouse jsou jen dalším důkazem, že obojí nelze oddělovat. U nás v Čechách máme ještě vážnější problém v tom, že existenci této nejnovější levicové formy antisemitismu neuznáváme. Řekne-li se u nás „moderní antisemitismus“, myslí se tím zpravidla antisemitismus nacionalistický, který se spojuje s krajní pravicí a s dobou holocaustu. Jenže moderní levicový antisemitismus se týká i nás a projevuje se např. v postoji médií.

Připomeňme, že již loni došlo v Izraeli k sérii stejně strašných vražd židovských dětí, ale evropská ani česká média o nich neinformovala. Popírání a omlouvání takovýchto činů však povede k tomu, že se budou opakovat, zvlášť když pachatelům přinášejí uznání. To už je důvod, proč bychom o současném antisemitismu měli mluvit.