V našem seriálu o podivuhodných objevech Ústavu pro soudobé dějiny AVČR pokračujeme s dílem Vítězslava Sommera, jenž obhajuje komunistické právo, protože prý nebylo bezprávím.
Všichni se pletli, za totáče tu byl právní stát
Na závěry tohoto experta jsem narazil už před lety, takže tohle ve mně zraje už dlouho. Tehdy jsem otevřel stránky odborného časopisu Soudobé dějiny, jenž si Ústav pro soudobé dějiny AVČR sám vydává, a v něm jsem objevil pozoruhodný článek jejich zaměstnance Vítězslava Sommera, jenž nesl titul „Experti, právo a socialistický stát“, Soudobé dějiny XXIII/1-2, 2016, s. 118-136.
Jelikož mě zajímá vše, co souvisí s právním myšlením, jal jsem se číst. Autor prý chce uplatnit stejné metody, jako právníci, kteří napsali slavný sborník Komunistické právo. Nu dobře, říkám si. To byl velmi kritický a trefný sborník napsaný českými právníky, kteří věcně rozebrali jednotlivé právní disciplíny a ukázali, že za komunistů bylo právo jen taková prázdná ideologická forma bez obsahu, pouhá fasáda. Mladý kádr Sommer ovšem místo toho stanoví hned na začátku svého článku jako dogma, že je prý omyl myslet si, že by tu za komunismu bylo s právem něco špatně, aby pak uzavřel tímto tvrzením:
„Platná česká legislativa a řada populárních i vědeckých pojednání vytvářejí zdání, jako by v letech 1948 až 1989 v Československu buď neexistoval právní systém, nebo jej nahrazovala pouhá ideologická fasáda, která ve skutečnosti zakrývala vše prostupující mechanismus bezpráví a mocenské zvůle.“ (s.119)
Povšimněme si neférové argumentace, kdy autor něco tvrdí metodou „není pravda, že…“ a přitom se vyhne oznamovací větě, kde by něco pozitivně tvrdil. Pak by totiž musel přinést důkazy na podporu svého tvrzení. U metody „není pravda, že…“ není třeba nic. Z článku vyplývá, že Sommer vidí dostatečný projev péče o právo v tom, že komunisti založili Ústav státu a práva ČSAV (původně zván Ústav práva).
Zároveň prý ale nechce nic vyvracet, nýbrž chce nabídnout „otevření odlišné historiografické perspektivy“. Tak i já nebudu panu Sommerovi nic vyvracet. Ostatně na tyto apologety socialismu věcné argumenty neplatí, pro ně jsou hlavním argumentem bezpracné finanční možnosti, které se jim v našem systému vědy a médií otevírají, jakmile přijmou tuto prosocialistickou pózu. I Sommer má navíc ještě pozici na Pullmannově Ústavu hospodářských a sociálních dějin FFUK. Řekl jsem si, že založím adresu „HistoryWhistleblower“ a napíšu panu Sommerovi email, kde mu také nabídnu „otevření odlišné historiografické perspektivy“. Zde to je:
Vítězslavu Sommerovi o tom, jak komunisti rozbíjeli právní řád
„Jako příslušník „laické veřejnosti“ nemám vůbec ambici vyvracet vaše odborná tvrzení, ale rád bych vám také otevřel odlišnou historiografickou perspektivu, neboť mám dojem, že se váš výklad míjí s pravdou. I kdybych pro začátek ignoroval – jako to děláte vy – změny v obsahu právního myšlení a zůstal jen na rovině institucionální - , přesto bych si musel všimnout, že založení Ústavu státu a práva ČSAV předcházelo zrušení právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. To byla cílená rána právní kultuře, protože tato fakulta byla ohniskem brněnské normativní školy. Navíc komunisti nepřipustili obnovu ústavního soudu, jehož roli převzalo Národní shromáždění, které mělo zákony vydávat a zároveň posuzovat i jejich dodržování. Tohle byl dosti výrazný krok zpět!
Pokud se pak přesuneme na rovinu změn v právním řádu, pak nelze přehlédnout cílenou snahu komunistů rozbít dobře vystavěnou ochranu soukromého vlastnictví a občanského práva. Komunisti přeci zasadili právní kultuře těžkou ránu, když z civilního práva oddělili právo pracovní. K tomu dala strana pokyn už v srpnu 1948, i když pracovní zákoník byl hotov až v roce 1965. Občanské právo, jak bylo zachyceno v ABGB, bylo vzorem systematického přístupu, toto zlomyslné roztržení bylo zrušením „právního systému“, o němž tvrdíte, že zůstal zachován. Pracovní zákoník narušil smluvní svobodu občanů, změnil zaměstnavatele a zaměstnance v pracovníky, protože se všichni stali součástkami znárodněného hospodářství, kde jediným zaměstnavatelem byl stát. Ve vlastnictví půdy zasadili komunisti další ránu, když v občanském zákoníku z roku 1950 oddělili vlastnictví stavby od pozemku, na kterém stojí. Tím rozrušili zásadu, kterou prosadil již Josef II. v poddanských reformách a která vycházela z římského práva. Tohle byl zdroj řady realitních podvodů polistopadové éry. Současně ukončili evidenci v pozemkových knihách, načež scelovací politikou a šikanováním rolníků v době kolektivizace změnili vlastnické vztahy na venkově v nenapravitelný chaos.
Justice ztratila nezávislost, jejím cílem už nebylo chránit právo, ale „socialistickou zákonnost“. Za tím účelem zde byla dle sovětského vzoru zavedena soustava prokurátorů, kteří dohlíželi na stranickost soudů, soudnictví bylo „zlidověno“ a trestní pravomoci byly přenášeny i na mimosoudní orgány. Byly zrušeny porotní soudy a roku 1952 i správní soudnictví. Do právního řádu byla vsunuta řada široce formulovaných občanských povinností – jako byla povinnost pracovat - , které umožňovaly lámat individuální práva, nebo flexibilně formulovaných trestních paragrafů, z nichž se dala odvozovat obvinění dle libosti. Obávám se, že právě v této interpretační zvůli spočíval údajný „formalismus“ komunistického práva, který kritizoval Ústavní soud po pádu komunismu.
Pokud se pak přesuneme na rovinu ústavy a právních omezení státu, pak nelze ignorovat, že v době projednávání Ústavy 9. května prohlašovali komunističtí právníci jakési nové přirozené právo, odmítali dosavadní vyspělou právní kulturu a místo toho hlásali bludnou nauku o právu, jež bude založeno na cítění lidu. Ideologii tohoto pojetí ne-státu máte u nás zachycenou v díle Radima Neumanna Foustky, který o tom napsal knihu „Stát“ a vydal ji Právnický ústav ministerstva spravedlnosti v roce 1954. Zde na místo tradiční státovědy předkládá pseudohistorický výklad o vývoji, který prý nevyhnutelně vyústí v zánik státu. Připadá mi to jako důkaz, že komunisti neopustili marxistickou nauku o odumírání státu.
Ústava 9. května byla skutečně jen fasáda, jíž se stát řízený komunistickou stranou vůbec neřídil. V Ústavě byl dlouhý seznam občanských práv ve staré rakouské tradici, která komunisty řízený stát vůbec nedodržoval. Údajná komunistická právní kultura byla skutečně jen fasáda. Díky tomu byla i řada navazujících zákonů protiústavních a falešnost řady dalších zákonů způsobovala, že tu místo právního systému byla rozporuplná soustava proklamací. Ústava z roku 1960 rozpor odstranila tím způsobem, že za nejvyšší hodnotu prohlásila socialismus. Předmětem ochrany pak nebyla práva jednotlivce, chránil se socialismus proti jednotlivcům.
Byl tu opak „bezpráví“?
Vybral jsem tyto případy, abych vám i veřejnosti ukázal, že komunistický stát úmyslně ničil právní řád, nepečoval o něj. Vy jste se sice vyhnul tomu, co je podle vás opak bezpráví, ale takovým opakem by měl být stát, který přinejmenším pečuje o právo. Takovým státem ale komunistické Československo nebylo. Komunistické právo nevznikalo na zeleném drnu, ale ve státě s vyspělou právní kulturou, kterou komunisti úmyslně rozvrátili. Obávám se, že vámi otevřená „odlišná historiografická perspektiva“ byla založena na neznalosti či úmyslném ignorování relevantních faktů a jediným vaším argumentem byla autorita Ústavu pro soudobé dějiny AVČR. Ve skutečnosti má ÚSD AVČR jako vědecko výzkumná instituce za úkol zvyšovat úroveň historických znalostí, místo toho je šířením dezinformací úmyslně snižuje. K tomuto neobvyklému kroku jsem se odhodlal, protože drzost, s jakou ÚSD AVČR šíří dezinformace o historii, už letos přesáhla přípustné meze.“
(Whistleblower = a person who informs on a person or organization regarded as engaging in an unlawful or immoral activity.)
