Proč právě lotosový květ?

Napadlo Vás někdy, proč právě lotos je tak "oslavován" mezi lidmi především buddhistické filosofie?Mně ano...

anonym

Tak si Vám jdu jednou po práci odpočinout ven. Vrátil jsem se vyjímečně brzy a tak jsem mohl vychutnat teplý podzimní den a nabažit se oranžového odpoledního slunce. Sedl jsem si na studnu, která tady stojí kdo ví od kdy a trčí z ní prastaré nefunkční torzo železné pumpy, jenž slouží už akorát vosám, jako občasné hnízdiště, než je nějaký "dobrák" - třeba já vypudí, aby nás neobtěžovaly svou neodbytnou přítomností.
Jen tak sedím, kochám se vším, co se kde mihne a tiše obdivuji všechnu tu rozmanitost života kolem sebe. Zavírám oči a vnímám jen zvuky vznikající ve víru života, který nás ze všech stran obklopuje a kterého jsme všichni nedílnou součástí. Cítím, jak mne postupně prostupuje to kouzelné uvolnění, jakého se člověku dostává těsně před usnutím. Poslouchám všechny ty zvuky a hlavou mi proplouvají nejrůznější možné i nemožné myšlenky a vzpomínky z dob dávno minulých a já je bezděčně nechávám odplout, jako do řeky spadané podzimní listí. A jak tak vše odplouvá, za chvíli není nic, co by moji mysl zaměstnávalo, jen tak jsem a nic víc. Hlavou mi ale probleskne otázka, kterou jsem si několikrát položil, ale nikdy jsem nikde nezaslechl ani nečetl odpověď.
"Proč právě lotosový květ?"
Proč někteří jógíni usedají do pozice lotosového květu?
Proč je Buddha a nejen on, zobrazován v pozici lotosu?
Proč mnoho meditujících lidí usedá do pozice lotosového květu?
Proč právě lotos a ne jiný květ? Na světě je jich přece taková spousta! Jaký to má vlastně význam?
Ono to nejspíš není moc důležité, mně to ovšem zajímá z principu. Nelíbí se mi, když lidé něco dělají a nevědí proč. Nerozumí tomu, proč dodržují ten či onen zvyk, který jim zanechali jejich předkové a jediným důvodem, proč něco dělají je "protože mne to tak babička - maminka - rodiče... kdokoliv naučil".
A tak v jakémsi polosnění nechávám odplout i tuto otázku a mysl nechávám prázdnou. Po chvíli lehce pootevřu oči, když mne cosi zalechtá na tváři a v jakési neurčité vzdálenosti přede mnou stojí muž. Vypadá jako mnich. Má na sobě starý hrubý hnědý plášť a v ruce drží dřevěnou hůl, jako by ji vzal Krakonošovi. Má kulatý obličej, krátké prošedivělé vlasy, usměvavé rty a dívá se na mne šedivýma lehce nazelenalýma očima. Jeho pohled je plný nesmírné pokory, soucitu a porozumění. Současně však jiskří životem a plane moudrostí, která se dá získat jedině prožitkem, nikoliv naučením.
"Proč právě lotos - ptal jsi se?" pověděl mi, aniž by otevřel ústa, aniž by pohnul rty, věděl jsem že ke mně mluví.
Neodpověděl jsem, jen jsem si ho prohlížel a myslel jsem si "Odkud já ho jen znám? My se už musíme od někud přece znát!?" Ale ani za nic jsem si nemohl vzpomenout odkud.
Pořád se mi díval přímo do očí tím svým nesmírně laskavým pohledem, že se to nedá ani nijak popsat.
"Díval jsi se někdy na lotos?" zeptal se mně.
"Díval jsi se kde roste?"
"Přece na jezírku, v rybníce nebo tak - je jako leknín" pomyslel jsem si.
"Lotos je v mnoha ohledech vyjímečný květ. Do celé své krásy a dokonalosti ovšem vyroste jen a jedině na úplně klidné hladině."
"Jedině na - úplně - klidné - hladině" opakoval pomalu a po chvilce pokračoval:
"Stejně tak lidská bytost...
Lidská bytost se do celé své krásy a dokonalosti může rozvinout jen a jedině na úplně klidné hladině - na úplně klidné hladině - své mysli." dopověděl, lehce se pousmál a než jsem stačil tuhle myšlenku vstřebat, místo mnicha už jsem viděl jen rozplývající se stříbrošedou mlhu.
Trochu mě to rozrušilo, plně jsem otevřel oči a bylo tam jen oranžové podzimní slunce, díky němuž jsem téměř nic jiného neviděl.

Napadlo mně: "Od kdy mi sny ve dne odpovídají na otázky?"
Byl to jen sen? Nebo nebyl? Někdy si totiž vážně nejsem jistý.
Hlavně, že znám odpověď na svou otázku, byť možná ne příliš podstatnou... i když - Co je vlastně tím podstatným v tom našem lidském bytí?