3 paradoxy víry

Tento článek byl napsán v reakci na teroristický útok v pátek 13. 11. 2015 v Paříži. Aniž bych chtěl jakkoli zlehčovat současnou složitou situaci, rád bych se tímto článkem vrátil do historie a hledal v ní moudrost a ponaučení.

Válečná historie lidstva

Když si promítneme historii lidstva, zjistíme, že po celou svou existenci spolu mezi sebou bojujeme z nejrůznějších důvodů. Samotná podstata boje by přitom nemusela být ničím zvláštní, protože boj o přežití je zcela přirozený celé živočišné i rostlinné říši.

Rozdíl je v tom, že lidské boje a války byly jen zřídkakdy motivovány snahou přežít. Daleko častěji jsme mezi sebou válčili kvůli moci, zabíjeli jsme se navzájem ve jménu náboženství či kvůli vlastní neobjektivitě a slepé víře ve své "pravdy", aniž bychom se nejprve snažili naslouchat druhé straně a pochopit ty jejich. Paradoxně nejde o nový poznatek. Tuto moudrost znali již staří Toltékové, jejichž nauku nám v ČR velmi zdatně reprodukuje pan Jaroslav Dušek, a byla si jí vědoma i většina osobností v historii lidstva.

Stephen R. Covey: Návyk 5 - Nejdříve se snažte pochopit, potom být pochopeni

Bůh, Alláh, Buddha...všichni jedno jsou

Za nejvíce absurdní války a vraždění považuji ty ve jménu svého Boha, Alláha či jiného náboženství. Nestudoval jsem jednotlivá náboženství a sám se považuji za člověka věřícího v sebe sama, ve svou energetickou podstatu, kterou narozdíl od křesťanů, muslimů, buddhistů a dalších věřících nepotřebuji pojmenovat, přesto mi instinkt říká, že všichni ve své podstatě věříme v to samé, jen si to neumíme říci a vysvětlit.

Položme si otázku. Kdo nebo co je vlastně Bůh, Alláh, Buddha atd.? A jděmě skutečně do hloubky. Domnívám se, že odpovědi se od sebe příliš lišit nebudou. Není to paradox?

Kam zaměřujeme pozornost,to sílí

Řekněte dětem, že něco nemají dělat, a garantuji Vám, že to někdo udělá. Zakažte něco lidem a sledujte, kdo Váš zákaz jako první poruší. Varujte své dítě, ať nesahá na rozpálenou plotnu, protože se spálí, a rovnou dodejte: „Já ti to říkal/la.”

Každý bychom našli ve svém životě desítky podobných příkladů, kdy naše tělo vědomě či nevědomě "neuposlechlo" i seberacionálnější nařízení či pokyn někoho jiného. Možná z trucu, možná proto, že někde hluboko v nás je touha se o všem přesvědčit na vlastní kůži. Všem je nám dobře známé rčení: „Důvěřuj, ale prověřuj.”

Výše popsané chování je nám přirozené, a když se nad tím zamyslíme, funguje to jako přírodní zákon. Ať chceme nebo ne, kam zaměřujeme svou pozornost, to sílí. Toto si uvědomovala např. Matka Tereza, které je připisován následující citát:

„Nikdy nepůjdu na pochod proti válce. Až uspořádáte pochod za mír, pak mě pozvěte.”

Pokud je výše uvedená domněnka platná, co jiného než násilí a boje čekat v dnešní době plné nespokojenosti a nenávisti?

Lidé po celém světě jsou více či méně nespokojení. Vděčnost z našich životů vyprchává, naše pozornost se upíná k velkým dramatům, místo aby si všímala drobností, které máme. Paradoxně si uvědomujeme, co jsme měli, až v okamžiku, kdy o to příjdeme, ať už se jedná o zdraví, životní lásku nebo přátelství atd.

Od nespokojenosti je jen krůček k nenávisti a od nenávisti je jen krůček k extremismu.

Stačí se podívat na naše fotbalové stadiony. Člověk by řekl, že chodíme na fotbal z lásky k hře samotné a že jde o víc než jen o zápas. Fotbalové utkání může být společenskou událostí, při které se sejdou přátelé na jednom místě a společně věnují svou energii k podpoře oblíbeného týmu. Skutečnost je však postavená na hlavu. Místo podpory vlastního klubu skalní "fanoušci" propagují násilí, smrt a nenávist k ostatním.

A není to jen na úrovni dospělých fanoušků. Nenávist k druhým a celková negativní energie vysílaná ke svému rivalovi je často vštěpována už dětem, ať už z pozice rodičů či trenérů.

Jenže „Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.” To, co vysíláme, se nám zase vrací. Jsme jako zrcadlo. Zakřičte na někoho a očekávejte obdobnou reakci. Zaútočte (i slovně) a očekávajte protiútok (sebeobranu). Anebo se zkuste na někoho usmát a sledujte, co se stane...

3 slova: svoboda, respekt, skromnost

Abych se řídil vlastní úvahou, přesměruji teď svou pozornost ke třem ušlechtilejším slovům, kterým podle mého názoru stojí za to věnovat čas a energii ve snaze pochopit jejich skutečný hluboký význam. Ke každému slovu připisuji i definici, která mne doposud nejvíce oslovila:

svoboda - svoboda jedince končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného;

respekt - respektovat někoho znamená přijmout ho takového, jaký je, se všemi jeho klady i zápory, a stejně tak respektovat sebe sama znamená přijmout se takoví, jací jsme;

skromnost - skromný člověk je ten, který nechce více než přirozeně má a potřebuje, ale zároveň nedovolí mít méně.