Tragikomix

Jestli si teď  snažíte vybavit celý seznam císařů Římské říše a ujistit se, že mezi nimi opravdu byl nějaký Tragikomix, ulehčím vám práci, ale nebyl.  Pokusím se vám, ale tento zvláštní druh Homo sapiens trochu přiblížit. 

Ten den jsem zrovna pospíchala do práce, sotva jsem popadala dech, když jsem se konečně prodrala do vestibulu metra. Bylo mi trochu divné, že je tam podezřele moc lidí, ale tak možná přijelo více autobusů. Vzápětí  se ozval hlas, který nám oznámil technickou závadu na trase a s omluvou nás odkázal na náhradní linky metra. Skvělý, takže minimálně 15 minut zpoždění!  Zatímco jednou rukou visím na tyči, druhou se pokouším poslat smsku kolegyni. 
Hurá, jsem v práci!  Usedám k počítači, abych připravila vše na odpolední seminář. Po obědě si dávám kafe a pročítám zprávy na Seznamu. Proboha, copak je svět samá katastrofa? 
Je mi nějak horko, a tak otvírám okno. Letmým pohledem sjedu kalendář u okna. V tu chvíli se mi zastaví srdce!  Panebože, seminář je přesunutý už na 14. hodinu!  Kouknu na hodinky, mám přesně 11 minut. 
Letím chodbou ke konferenční místnosti, jako kdyby mi právě zavírali nástupní gate pro let na Mauricius. Roztřesenou rukou zapínám počítač. Heslo je špatně! Hrabu se v papírech a snažím se najít přihlašovací údaje. Do místnosti už proudí první účastníci. Zkouším další heslo a v duchu si nadávám, že jsem takový bordelář, měla jsem si to napsat do kalendáře!  Konečně se zadařilo a já s úlevou spouštím obrazovku. Usmívám se na všechny příchozí a nechávám kolovat prezenční listinu. Jupí, zvládla jsem to!  Vzápětí mi ztuhne úsměv při pohledu na datum, které jsem nechala na listině...
Nevadí, to se vyřeší.  Odcházím na wc, abych si utřela studený pot z těla. 
Hodím do sebe další kafe a projdu emaily. Zvoní mi telefon - kamarádka.
Ptá se, v kolik se sejdeme,  divadelní představení začíná až v 19 hodin, takže zvládneme i kafe. 
 
Panebože, já na to úplně zapomněla!  Samozřejmě, že s tím počítám, ujišťuji ji. 
Položím telefon a zoufale přemýšlím, co si vezmu na sebe. Konečně padla a já balím. Mám ještě hodně času, takže zvládnu ještě vyzvednou balík. Je krásně a já mám hned lepší náladu. Těším se do divadla, ještě na představení, které je vyprodané vždy na několik měsíců dopředu. 
Vystupuji z autobusu a  jdu hledat Balíkovnu.  Nějak se ztrácím v  ulicích, takže šáhnu do kapsy, abych poprosila o radu strýčka Googla. Šátrám v kapse, ale nahmatávám pouze papírový kapesník. Nevadí, mrknu do kabelky. Začínám mít tušení, že něco je špatně! Zoufale přehrabuji kabelku, kolemjdoucí důchodci na mě pobaveně koukají.  Připadám si jako Mr. Bean, který se právě dozvěděl, že má mít proslov při odhalení vzácného Whistlerova obrazu. Třesou se mi kolena, a vím, že tohle je teda průser všech průserů!  Díkybohu jedna kamarádka bydlí nedaleko a je doma! Dostává nápad, že na můj telefon zavolá a uvidíme. Zázrakem se ozve hlas řidiče autobusu, který na konečné procházel vůz a narazil na můj mobil, ležící mezi sedadly. Zázraky se občas dějí, takže si pro něj můžu dorazit na konečnou. O hodinu později přešlapuji na zastávce a vyhlížím autobus. Začíná se mi chtít čůrat, ale nemůžu jít na wc, jelikož bych riskovala, že mi řidič ujede. Počítám minuty do příjezdu. Naštěstí se brzy objevuje můj zachránce!  Dostává tři piva jako poděkování. Ujišťuje mě, že si je dá až po službě...
S úlevou usedám do tramvaje a jedu domů.  Mobil leží v kabelce a ani nedutá. Přiletím domů, dám si sprchu, vyžehlím si věci  a zjistím, že je nejvyšší čas vyrazit. 
 
Těším se na pokec s kamarádkou i skvělé herce. 
O pár hodin později už ležím v posteli.  Zvoní telefon - kamarádka. Ptá se, jak to se mnou vypadá.  
Uklidňuji ji, že jsem úplně v pohodě, jen se snažím na něco přijít.

Proboha, Tragikomixi, co tam zase děláš? 
Nic, jen se snažím přijít na to,  jak se nastavují ty francouzské berle!!! 
ale tak, je to jen výron, žádná sádra! 
A jaké bylo divadlo?