Být či nebýt?

Nedávná smrt elitního psychologa prof. Radka Ptáčka šokovala Česko. Asi málokdo čekal, že člověk, který na svých přednáškách i v médiích působil velmi vyrovnaně a sebejistě, jednoho dne zvolí jako odchod ze světa sebevraždu.

Každých 40 vteřin někdo ve světě spáchá sebevraždu. V Česku jsou to 4 lidé denně. Čtyři zmařené životy každý den...

Zvykli jsme si na to, že sociální sítě jsou zaplaveny úžasnými fotkami z dovolených, selfíčky z party u moře, rodinami s rozkošnými dětmi naskládanými u vánočního stromečku, kteří vypadají, jak když je někdo vytisknul na 3D tiskárně bez jediné technické chyby.

Pokud ve svém pracovním či soukromém životě selháváme, poslední co chceme je, aby se to dozvěděli ostatní. Málokdo se na Facebooku pochlubí čerstvým rozvodovým papírem, výpovědí či probrečenými noci po těžkém rozchodu.

Je nesmírně těžké pochopit člověka, který zvolil sebevraždu jako konečné řešení závažné duševní či fyzické nemoci, ztráty smyslu života či odchodu životního partnera.

Jak může být někomu na světě tak hrozně zle? Proč se to stalo? Jak jsem tomu mohl/a zabránit? Otázky, na které těžko dostaneme tu jedinou správnou odpověď.
Oni i se svojí bolestí odešli, ale my ostatní zůstáváme plni výčitek, nesmírného smutku a obrovské lítosti, že to takto skončilo. Někdy se můžeme setkat i s nepříjemnými reakcemi okolí, kdy je nám nenápadně podsouváno, že jsem si přece měli včas všimnout, více se zajímat, pečovat.

Pozůstalí také mívají někdy i pocit, že potřebují svolení k tomu, aby mohli plakat, vyřvat svůj obrovský žal, nebo se zasmát při hezké vzpomínce na svého blízkého.

Říkáme, že jsme „OK“, i když cítíme přesný opak. Často máme tendenci své problémy bagatelizovat. Sebevražda tak bývá trvalé řešení dočasných problémů.

Ve chvíli, kdy se rozhodneme ukončit svůj život vlastní rukou, vidíme jenom
jedinou možnost – nežít. V hlavě totiž stále dokola zní hlas, který říká:
„jsi balvanem pro své blízké“, nebo „není už žádná naděje“.

Jak to, že někdo spáchá sebevraždu a jiný ve stejné situaci ne?
Co způsobuje, že člověk ukončí svůj život, protože nevidí jiné východisko?

Jsou věci, které nedokážeme pochopit, a tak nezbývá nic jiného, než je prostě přijmout.

K životu patří vzestupy i pády, díky kterým se stáváme lidmi, kterými jsme. Důležité je, abychom na své cestě nekráčeli úplně sami.

Možná nemusíme vyhrát Oskara, dostat cenu za celoživotní přínos, nebo vymyslet lék na rakovinu.
Třeba úplně stačí, když se na své cestě budeme dívat kolem sebe a svítit těm, kteří se na té své ztratili, ale i sami sobě.