Výročí mnichovské smlouvy a dnešní Evropa – jaké ponaučení si vezmeme?

Si vis pacem, para bellum. Česky „Chceš-li mír, připravuj válku“. Toto rčení vzniklo v době starověkého Říma, přibližně před jeden a půl tisíciletím. Je to moudrost prověřená časem. A platí stále.

Ve třicátých letech 20. století se západní mocnosti Anglie a Francie snažily za každou cenu vyhnout další válce s Německem. Od první světové války uplynula jen krátká doba a vzpomínky na válečné hrůzy byly příliš čerstvé. Další války se všichni báli. Jednání Anglie a Francie je dnes označováno výrazem politika appeasementu. Tedy česky usmiřování se zlem. Anglie a Francie nezastavily rozpínavost Německa, dokud byl čas. Politika appeasementu jen oddálila nadcházející střet. Válka přišla později, ale byla mnohem delší a ničivější.

Vyvrcholením politiky appeasementu bylo uzavření Mnichovské dohody, jejíž výročí si připomínáme právě tento týden. Když se předseda britské vlády Neville Chamberlain vrátil z Mnichova, prohlásil „Přátelé, toto je podruhé v naší historii, kdy byl z Německa na Downing Street přivezen čestný mír. Věřím, že to je mír pro naši dobu.“

Do začátku druhé světové války zbývalo v té chvíli přesně 11 měsíců….

Platnost úsloví „Si vis pacem, para bellum“ byla vrchovatou měrou potvrzena ve druhé polovině 20. století v období zvaném Studená válka. Obě soupeřící mocnosti té doby, USA i SSSR se čtyřicet let usilovně snažily o získání vojenské převahy. Byly to doslova závody ve zbrojení. Vzájemné vztahy obou států byly velmi napjaté a nepřátelské. K válce mezi nimi však nikdy nedošlo. Obě země si byly vědomy toho, že protivník je tak silný, že válka se prostě nevyplatí.

Současná Evropa se svým přístupem i vojenskou silou vrací opět do 30. let minulého století. Armády evropských zemí jsou oblíbeným otloukánkem pokaždé, kdy je potřeba ušetřit nějaké peníze ve státním rozpočtu. Přijali jsme příliš mnoho státních úředníků a chybí peníze na zvýšení jejich platů? Sebereme peníze vojákům! Za to nám voliči nadávat nebudou.

A tak se z Evropy pomalu stává snadná kořist. Ještě v roce 1982 dokázalo britské námořnictvo dobýt zpět Falklandské ostrovy obsazené Argentinou, i když vojenští odborníci už tehdy upozorňovali na to, že tato výprava je na hranici možností tehdejších britských ozbrojených sil a představuje hodně nebezpečné vojenské dobrodružství. Kdyby k obsazení Falklandských ostrovů došlo dnes, o jejich znovudobytí by ve Whitehall už vůbec nepřemýšleli. Britské námořnictvo dnes nedokáže chránit ani své vlastní pobřeží. V roce 2014 se loď ruského námořnictva přiblížila ke skotským břehům. Nejbližší dostupná britská válečná loď se v tu chvíli nacházela až na jihu Anglie v Portsmouthu. Trvalo 24 hodin, než se dostala k ruské lodi a eskortovala ji z britských vod.

            V červnu 2016 zase britské námořnictvo provedlo cvičné odpálení rakety Trident. Raketa (naštěstí bez jaderné hlavice!) po odpálení zamířila úplně jiným směrem, než jaký byl stanoven. K místu, které měla zasáhnout, se vůbec ani nepřiblížila. Uvážíme-li, že toto je hlavní zbraň, na níž je založena britská odstrašující jaderná síla…

            Současný svět není bezpečnější místo než byl svět ve 30. letech minulého století. Těsně za hranicemi Evropské unie probíhá občanská válka v Sýrii, zamrzlá válka na východní Ukrajině, dobojováno dosud není ani v Libyi a nevyřešen je také řecko-turecký spor o Kypr. Sousedy Evropy jsou dva velké nedemokratické státy – Rusko a Turecko – ovládané toho času diktátory. Ruská armáda je druhá nejsilnější na světě, turecká armáda je podle různých zdrojů hodnocena jako 8. až 10. nejsilnější na světě. Když k tomu všemu připočteme stále trvající a dosud nezvládnutou migrační krizi a v neposlední řadě též vlnu teroristických útoků, která trvá již tři roky a její konec je v nedohlednu, vychází nám, že zavedení plošného vojenského výcviku pro všechny muže, které navrhují některé politické strany, není tak velký nesmysl, jak by se na první pohled mohlo zdát.