Vidím řeku zpěněnou množstvím krve

Před padesáti lety přednesl Enoch Powell svůj slavný projev, který se okamžitě zařadil mezi nejslavnější státnické projevy v dějinách. 

Před padesáti lety probíhal v české společnosti děj označovaný dnes pojmem „pražské jaro“. Většina Čechů již vystřízlivěla z nadšení revolučního roku 1948 a uvědomovala si, že stalinské pojetí socialismu není to, co chtěla.

            V USA byl ve stejné době zavražděn Martin Luther King Jr. a v zemi vypukly rozsáhlé nepokoje spojené s násilím, rabováním, ničením majetku a žhářstvím.

            Také Velká Británie řešila své vlastní potíže. Do země se každý rok přistěhovalo padesát tisíc lidí z nejrůznějších zemí třetího světa. Toto číslo představovalo jen jedno promile z celkového počtu obyvatel tehdejší Británie, jednalo se však o trvalý dlouhodobý děj. Za deset let tvořili přistěhovalci již celé procento, za padesát let pět procent.

            Trvalý přísun nově příchozích začal měnit demografické složení obyvatel Británie. Bohatí britští podnikatelé těžili z levné pracovní síly, řadoví Angličané však na vlastní kůži zakoušeli odvrácenou stranu soužití se sousedy z kulturně i společensky rozdílných zemí.

            Vysoce vzdělaný anglický poslanec Enoch Powell, člen stínové vlády, muž se znalostmi dějin i zkušenostmi z bojů druhé světové války si uvědomoval, co se v jeho zemi děje. Na rozdíl od mnoha jiných britských politiků Powell naslouchal hlasům svých voličů, kterým přísun přistěhovalců přinášel strasti a potíže.

Ve své knize vydané o rok později Powell napsal, že jeden z jeho voličů mu řekl: "Kdybych měl dost peněz, nezůstal bych v této zemi. Mám tři děti a nebudu spokojen, dokud je všechny neuvidím odstěhované za moře. V této zemi budou za 15 nebo 20 let černí vládnout bílým".

Powell považoval za povinnost státníka zabránit hrozícímu zlu. Proto 20. dubna 1968 pronesl projev, který se okamžitě zařadil mezi nejslavnější státnické projevy v dějinách. V projevu varoval, že pokud nebude podniknuta přísná akce proti proudění imigrantů a k povzbuzení reemigrace z Británie, bude v ní roku 2000 žít 5 až 7 milionů barevných lidí. „Je to jako sledovat národ zaměstnaný přípravou své vlastní pohřební hranice.“

To, co následovalo potom, bychom očekávali spíše v socialistickém Československu v období hluboké normalizace. Powell byl okamžitě vyhozen ze stínové vlády a upadl v hlubokou nemilost. Mít odlišný názor bylo na jaře 1968 povoleno v Čechách, ale ne v „demokratické“ Británii.

Powellovi nepomohlo ani to, že veřejné mínění se postavilo na jeho stranu. V zemi vypukly stávky, jejichž účastníci vyjadřovali Powellovi podporu. Sám Powell uvedl, že dostal 43,000 souhlasných dopisů. Podle průzkumu uznávaného Gallupova ústavu 74 procent Britů souhlasilo s Powellem. Powell se v průzkumech též dostal na první místo žebříčku lidí, kteří by měli v budoucnu nahradit současného předsedu Konzervativní strany.

            Powellovo působení ve vrcholné politice však přesto přese všechno skončilo. Obě britské politické strany se spojily proti svým voličům a odstavily Powella na vedlejší kolej. Vyslechl jsem názor o tom, že v Anglii se nikdy neodehrála revoluce, protože anglická vládnoucí vrstva se vždy ohlížela na své poddané a dbala na jejich zájmy a blahobyt. Odvažuji se prohlásit, že přinejmenším od roku 1968 to již není pravda.

            Dnes již víme, že Powell měl pravdu. Jeho odhad 5 až 7 milionů cizinců žijících v Británii v roce 2000 vyšel naprosto přesně. Nejenom dějiny daly Powellovi za pravdu. Také zákonodárci všech evropských zemí nepřímo přiznali, že pravdu měl Powell, a v průběhu dalších let přijali zákony omezující přistěhovalectví. Naposledy se tak stalo ve Francii, kde skoro přesně v den 50. výročí Powellova projevu přijali přísné zákony trestající protiprávní překročení hranice vězením.

            Rok 1968 je v dějinách českých zemí zapsán tím nejčernějším písmem. Ve srovnání s Anglií jsme však dopadli ještě poměrně dobře. Pobyt sovětských vojsk u nás byl jen dočasný. Teď už jsou Rusové pryč a naše země zažívá možná nejlepší období svých dějin. Přistěhovalci, kteří přišli během mnoha let do Anglie, změnili tuto zemi už natrvalo. Ale to už by byl námět na úplně jiný článek.