Naše materiální já

Doprovází nás odjakživa, jsou s námi od prvních našich kroků až do smrti. Tvrdě pracujeme, abychom jich mohli mít co nejvíc a těšit se z nich. Cokoliv a kdekoliv něco děláme, jsou s námi a nemumíme si život bez nich představit. Jsou to prostě naše věci, naše materiální já. Otázkou však zůstává kolik toho skutečně potřebujeme.

Lidé řikající si minimalisté (nezávisle na uměleckém minimalismu) se snaží omezit množství svých věcí a zbavit se citového vztahu k nim. Zajímavý je třeba článek Everything I own: My 288 Things ze známého amerického blogu. Poloprázdný byt ale není cílem. Jde spíš o to, naučit se nepotřebných věcí jednoduše zbavovat, ne je hromadit. Hromady starých věcí, ať už pod postelí, ve skřini nebo ve sklepě by mohly nalézt nové využití, novou energii u někoho jiného, případně by mohly posloužit jako materiál pro výrobu.

Považuji se také za minimalistu, nikdy jsem se ale nezabýval počtem nebo výčtem svých věcí. Zřejmě bych všechno sbalil do pár kufrů a dostal bych se pod 200 položek. Má cesta ke zbavení se krámů byla celkem přirozená, často jsem se stěhoval a bylo pro mne nepohodlné všechno brát s sebou. Pokud třeba nevíte, kam se starým oblečením, zkuste Armádu Spásy nebo Domovy Suer Rider. Hodně dalších věcí můžete prodat nebo darovat přes inzerát (např. Aukro, eBay, Annonce). 

Nemám nic proti soukromému vlastnictví a nepatřim rozhodně mezi marxisty nebo jiné rudé skupiny. Chtěl bych spíše poukázat na rozdíl mezi tím, kolik toho skutečně potřebujeme a kolik si myslíme, že potřebujeme. Sedněme si doprostřed pokoje a podívejme se kolem sebe. Co vidíme na poličkách, na zemi, na stole, co raději nevidíme ve skříních, v garáži nebo ve sklepě? Kolik máme křesel, židlí, obrazů, květin, peřin, polštářu, talířů, přiborů, zubních kartáčků, bot, košil, jídla, elektroniky, kol, aut,...?

www.jednoduchostbyti.net