Všechno mělo být jinak 5: Jak to říct rodičům?

(Dohonily mě narozeniny. A protože narozeniny jsou vždy malým každoročním vybočením z rutiny všedních dní, napadlo mě vybočit i z řady uveřejňovaných ukázek na tomto místě a vložit sem jedno pokračování celé. Je to dárek sobě nebo čtenářům? Sám nevím.)

Je mi dvacet, uvědomil si Marek, o svý orientaci mám nezvratně jasno, řeknu to rodičům. Za chvíli bych stejně poslouchal narážky, kdy přivedu nějakou holku, já bych se vytáčel a lhal... Jednou by se to stejně provalilo a k tomu všemu by ještě přistoupily výčitky, že jsem jim to nesdělil sám.

Rozum Markovi radil, aby to řekl nejdříve matce (42). Několikrát se s ní ocitl o samotě, několikrát se odhodlával, ale v posledním okamžiku mu vždy srdce spadlo do kalhot a on vycouval. Zbabělče, nadával si, posranej zbabělče, určitě tě čekají horší věci v životě, tak se vzchop... Až jednou mu pomohla matka. Matky mají nějaký zvláštní radar, kterým zachytí ty zvláštní vlny, jež vyzařují právě jejich děti.

„Hele, Marku, nechceš ty mi něco říct?“

Páni! Tuší snad něco? Nebo dokonce ví? Byli na zahradě, matka sundávala usušené prádlo ze šňůr a syn oplendoval nerozhodně kolem ní. Zastavil se a pohlédl na matku.

„Chci. Ale je to pro mě těžký a proto už několik dní bojuju sám se sebou.“

Matka složila cíchu a posadila se na lavičku pod jabloní. Syn se postavil před ní a zahleděl se na špičky svých bot.

„Já vím, že si asi představuješ, že jednou sem do domu přivedu ne-ne-nevěstu,“ začal tiše, „ale já ji nepřivedu.“

„No bóže,“ odvětila matka dobrosrdečně, „tak si ji přivedeš jinam, no. Dneska děti vyletí z hnízda a své si postaví jinde.“

„Ne, mami, tak to není... Já si ženskou nepřivedu nikam.“

„Proč?“

„Protože mám rád kluky.“

Matka sebou škubla. Zasáhlo ji to jako blesk z čistého nebe. Ach, bože, zaúpěl Marek v duchu, netuší, ona vůbec nic netuší... V tu chvíli si přál, aby ho matka aspoň trochu podezřívala, čímž by teď oba měli své úlohy nepatrně usnadněné. Matka hluboce vzdechla.

„Jseš si jistý?“ zeptala se úzkostně. „Třeba to je přechodné, nebo ještě tápeš a časem se to spraví...“

„Vím to už několik let.“

„Ale třeba se to dá ještě změnit, když se budeš snažit,“ chytala se stébla naděje.

„Mami,“ podíval se jí do tváře a uviděl v ní tolik bolesti, kolik měl ve své duši, „co si myslíš, že udělá kluk, když ke svý hrůze zjistí, že se mu líběj kluci? Po-po-podniká zoufalý pokusy s holkama, jen aby se zařadil do většiny těch no-no-normálních, aby měl rodinu, děti... Nikdo z těch heteráků, který plivnou po te-te-teploušovi, si neumí představit, kolik porážek a po-po-ponížení ten kluk prožil, než si konečně připustil, že je jinej. A že s tím musí žít.“

Teplouš! bušilo matce ve spáncích a ostatní slova jí splývala v nesrozumitelnou masu. Její syn je teplouš. Co tomu řeknou lidi...

„Byl jsi s tím u doktora?“ vyhrkla nešťastně. „Třeba... psychiatr nebo...“

„Mami, to není nemoc!“ vykřikl Marek vztekle. Tváře mu hořely horečkou. „A penicilin na to nezabírá!“

Chystal se naštvaně obrátit a odejít, ale v posledním okamžiku se zastavil. Kreténe, zpucoval se, vždyť je to pro ni stejná rána, jako byla pro tebe! Sedl si před matku na bobek a položil své dlaně na její.

„Mami, já vím, že je to pro tebe těžký. Jako to bylo těžký pro mě. Ale není to tragédie a dá se s tím žít. Pořád je to lepší, než kdyby mě porazilo auto.“ Nebo sem se voběsil jako řada kluků přede mnou, pomyslel si ponuře.

„Pořád nemůžu přijít na to, co na těch klucích vidíš? Čím tě tak přitahujou?“ Vždyť jsou většinou hrubí, odporní, nevychovaní, sprostí, čuňata, nemyjou si ruce po čurání, nic neuklidí, chlastají, říhají, prdí... ach, bože, tahle stvoření miluje můj syn?

Marek se na matku díval  zoufale.

Co ti mám vyprávět? Mám ti vykládat o vůni mladýho mužskýho těla, na kterým není kouska tuku, který vychutnávám rukama a ústy, o svalech sevřených v dlaních, o zázraku, kdy jako v pohádce O pyšné princezně se zvadlá květina v rukou zahradníka rozvíjí do krásy, se totéž děje na těle partnera mou zásluhou, o tom, jak sladké je milování dvou mladých mužů? Ach, mami, mami... vždyť by ses z toho pozvracela...

„Mami, jako bys to neznala – někdo tě přitahuje, někdo ne. A nic s tím nenaděláš.“

Zase si povzdechla.

„Radši už běž, Marku,“ řekla utrápeně. „Mně to bude chvíli trvat, než to vstřebám. A – prosím tě, tátovi to zatím neříkej. Počkej s tím, až budu zase stát pevně na zemi.“

„Jasně, mami. A předtím vo-vo-vodstraníš z jeho dosahu nože a kladivo, viď?“

Zasmál se nejistě a ulehčeně odešel. Matka se rozhlédla po zahradě zalité sluncem.

Tak tady se měli prohánět malí caparti. Těšila jsem se na důchod, na vnoučata, která tu budou trávit víkendy a prázdniny, jak budu pro ně vyvařovat a péct, jak spolu budeme chodit do lesa na houby, k rybníku... A nebude nic. Znovu se rozhlédla po zahradě. Bude tu pusto a prázdno. Jak nyní. Můj život bude pustý a prázdný. Dokola budu oprašovat jednoho dědka. A čekat na smrt. Na to, že má ještě dceru, v tom zmatku ani nepomyslela.

Náhle sebou trhla. Bože, co jsem to za matku, pomyslela si zděšeně. Kvílím tu nad svým osudem, jako by mě potkalo bůhvíjaké neštěstí! Místo abych myslela na své dítě! Co prožívá, jak se trápí tím, co ho potkalo a jakou hrůzu zažívá, když nám to má říct! Přestaň fňukat nad sebou, okřikla se rázně, máš krásného zdravého syna – tedy až na pár maličkostí – který se naučil rvát se životem a který očekává, že za ním budeš stát a podepřeš ho, jakos to dělala, když klopýtl jako malý. Tak se rychle vzchop a chovej se rozumně! Kluk tě potřebuje už teď – jako spojence proti svému zaslepenému otci.

Anežka znala manžela dobře. A proto věděla, že střet s ním bude hrozný. Protože v měřítku jeho hodnot byla homosexualita ve stejném koši jako vražda nebo znásilnění dětí.

„Dej mi trochu času, Marku, já se ho na to budu snažit nějak připravit…“

Prudce se ohradil.

„Ale na to ho nemůžeš připravit, po-po-pochop to. A potom: kdyby se to dozvěděl vod tebe, eště mě vo-vo-vobviní, že sem zbabělec a schovávám se za ženský sukně. Ne, musím mu to říct sám.“

„To tak – a on s tebou nadosmrti nepromluví. Podívej, tys taky nejdřív dlouho pozoroval příznaky než ti konečně došlo, kolik uhodilo, ne? Taky ti to nespadlo na hlavu zčistajasna. Tak já začnu jen tak polehoučku, že se mi zdá, že tě holky moc nezajímají… a pak se uvidí jak dál.“

Marek mlčel.

„Asi bys to měla nechat na mně,“ řekl nakonec nejistě.

Matka na něho pohlédla vážně.

„Chceš ke všem svým trablům ještě přijít o otce?“ zeptala se tiše. „Neboj se, řekneš mu to sám… A i s mou pomocí si stejně užiješ své. Ale já chci, aby touhle bouří naše rodinná bárka proplula. Možná se šrámy, ale se všemi členy na palubě.“

Nejjednodušší pořízení bylo se sestrou Monikou (16), kterou si Marek nechal až po matce, protože bylo jasné, že by jí okamžitě všechno vykecala.

„Páni,“ vydechla překvapeně, „takže rozmnožování našeho rodu teď visí jen na mně!“

Jak racionální dokážou být ženy!

„Buď klidná. Někde sem čet, že sourozenci homosexuálů mají víc dětí než vo-vo-vobvykle. Že si to příroda vy-vy-vynahradí, aby neubylo.“

Zírala na něho ohromeně.

„No, tos mě teda potěšil. Tak ty sis budeš užívat s chlapečkama, a já budu vrhat jedno mládě za druhým. Jako fena.“

„Dík, ségra.“

„A víš, že mě to už taky napadlo? Nedávno jsem si všimla na zábavě, jaks lhostejně pozoroval holky a s jakým zájmems hltal kluky. Ale pak jsem na to zapomněla. No, není divu – vožrala jsem se tehdy jak doga.“

„A taks klofla svýho novýho šamstra, co?“ neodpustil si Marek rýpnutí do sestry.

„Náhodou,“ opáčila sladce, „Milánka jsem si vybírala velmi velmi střízlivá. A vybrala jsem dobře.“

„Jasně,“ zamumlal bratr. „Vožralej musel bejt von, když se vod tebe nechal zbo-bo-bouchnout.“

Vzápětí mu na hlavě přistál polštář.

Po odjezdu syna do Prahy začala Anežka polehounku připravovat manžela na neblahou novinu.

„Já teda nevím, Vendo, ale ten Marek asi žádnou holku nemá. Když něco v tom smyslu nadhodím, tak svede řeč jinam…“

„Jestli mu nadhazuješ jako mně, abych se něčeho dovtípil, tak se mu nedivím,“ odvětil Václav Hůlka (44) důrazně. „Protože na tvý jinotaje aby měl jeden univerzitu. Prosím tě, vzpamatuj se… je mu dvacet!“

„No právě,“ chytla se matka, „podívej se kolem nás… V tom věku už jsou všichni spárovaný… a některý už mají děti…“

„Jo, v týhle prdeli,“ naštval se otec. „V Praze je to jiný. Tam má zábavy dost na každým kroku. A holky mu neutečou.“

Aha, tak to bude tvrdší oříšek.

Ve středu večer se Anežka k ožehavému tématu vrátila.

„Tak pořád přemýšlím nad tím naším Markem,“ zahájila ustaraně, „že nemá zájem vo holky…“

„Prosím tě, co to zas vytahuješ… Proč mu s tím nedáš pokoj?“

„No, protože sem je tuhle pozorovala jak se baví s Vaškem Hájků a díval se na něho tak… tak nějak…“

Ve starém Hůlkovi se vařila krev.

„Jak by se na něho díval, ty Agáto Christý!“ zesílil hlas. „Dyť to sou kamarádi vod školních let…“

„No, a Vašek taky nemá holku…“

„Co ty vo tom víš, proboha! Von se ti snad bude chodit zpovídat!“

„No, to se tady vždycky ví…“

„Jo, to vaše hejno drben… Každou chvíli jezdí s báglem na hory! Tak má holku někde… na Sněžce třeba… A dej s těmahle řečma pokoj…“

Tak víc jsem pro tebe synku udělat nemohla, pomyslela si Anežka nevesele. S tímhle balvanem nepohnu. Do Markova příjezdu se o něm už nezmínila. Marek přijel v sobotu dopoledne. Obrazil pár známých a v poledne se ve čtyřech sešli u oběda. Nějak se ten den všichni s jídlem loudali: Marek přemýšlel, kdy se přizná otci, Anežka myslela na totéž a Monika se s jídlem mazlila odmala. Tak se stalo, že otec dojedl jako první. Rozhlédl se po ostatních a na něco si vzpomněl.

„Hele, Marku,“ obrátil se k synovi, „tvoje matka je celá nesvá, že nemáš holku. Tak ji prosím tě nějak uklidni, ať mě s tím pořád nevotravuje.“

A je to tady, blesklo hlavou Markovi. Rozbušilo se mu srdce. Pomalu odložil příbor a rozhlédl se po ostatních.

„No… já vám to musím říct všem,“ začal nejistě, „a asi vás to ne-ne-neuklidní… Já holku nebudu mít nikdy. Já sem gay.“

Otec zpozorněl.

„Cože jsi?“

„Já mám rád kluky, táto.“

„To je vtip?“ zeptal se ztěžka.

„Bohužel skutečnost… už několik let…“

Otec lapal po dechu.

„Ty se… mrouskáš…“

Zbledl, že by se v něm krve nedořezal. Ale jen na chvíli. Když pochopil celý dosah synova sdělení, prudce smetl své prázdné talíře i s příborem ze stolu a vztyčil se ze židle. Jenže zvuk rozbíjeného porcelánu ho neuklidnil. Uviděl před sebou bledý obličej syna – toho teplouše… a v náhlém popudu uchopil mísu s polévkou a obsah mu chrstl do obličeje. Marek se pokusil uhnout hlavou, avšak reagoval pozdě a polévka skončila na něm. Ale aspoň se vyhnul míse, která letěla za ní a s rachotem se roztříštila na zdi. Otec odešel a práskl za sebou dveřmi, až obrázek visící vedle nich spadl na zem. Zsinalý Marek seděl na židli a celý se třásl. Monika na něho zírala s otevřenou pusou: bratr ji připadal jak vánoční stromeček, neboť ve vlasech, na obočí, na nose a všude na jeho oblečení visely nudle, které se třepetaly… Ještě, kdyby cinkaly, napadlo ji nejapně. Teprve pomalu začínala chápat dosah bratrova přiznání na rodiče. Matka měla zavřené oči, lokty na stole a rukama si podpírala čelo. Otevřeným oknem bylo slyšet polední vyzvánění kostelního zvonu.

Strašlivé zklamání zalilo Václava Hůlku jako přílivová vlna nesoucí zkázu pro živé pobřeží. Můj syn se miliskuje s muži, bušilo mu ve spáncích, když se intuitivně vydal do zahrady. Marek! Kolik nadějí do něho skládal, kolik zklamání už musel překonat s potupným vědomím, že jeho následník je poškozený. Ustál první ránu s Markovým tělesným defektem, když mu vysvětlili, že to nebude mít vliv na plodnost mladého muže, ale už hůř se vyrovnával s jeho zadrháváním v řeči. Fyzicky trpěl, když kluk koktal – jeho krev, jeho syn, který měl být dokonalý… je mrzák. Pro smích ostatním. Otec, jenž chtěl být hrdý na svého syna, pyšnit se jím před ostatními chlapy… aby chodil kanály… V té době citově ochladl a dalo mu velkou práci, aby sám sebe přesvědčil, že je třeba syna podpořit. Pomohl mu i sám Marek – viděl jeho vůli překonávat postižení, ať už volbou vhodných slov nebo odhodláním ztrestat posměváčky třeba pěstmi. Udělal mu radost, když se chytil ve fotbale a byl platným hráčem týnišťské mládežnické jedenáctky a byl na něho pyšný, když ho uviděl na přehlídce v hasičské uniformě. Marek dospěl a rozvil se do krásy: měl štíhlou sportovní postavu a tvář filmového herce – jakoby aspoň dodatečně chtěl osud nahradit, o co ho dříve připravil. Holky po něm pokukovaly a měl spoustu kamarádů. Konečně mohl být otec hrdý na svého syna! A těšit se na jeho potomky!

Václav Hůlka se zastavil před starou jabloní a hlavu si opřel o její kmen. Vnímal syrovou vůni rozpukané kůry a slyšel štěbetání ptáků nedaleko. Jeho syn se miluje s muži! Snad se i šminkuje… kroutí zadkem… Zavřel oči… a uviděl nahé tělo svého syna ve spárech zarostlé mužské gorily, která se skláněla k hochovým ústům… Ještě nestrávený sobotní oběd vyrazil z útrob zdrceného muže a v několika dávkách skončil u paty kmenu. Hřbetem ruky si otřel ústa a ztěžka se dovlekl k nedaleké lavičce, kterou před lety sám vyráběl; malý Marek se mu tehdy snažil pomáhat. Co ti mám podat, táto? Dopadl na lavičku, hlavu zvrátil k nebi a zhluboka dýchal. Už nemá syna. Zhroutil se mu svět.

V půlce nedělní snídaně matka synovi sdělila, že otec vůbec nepřišel domů. Marek beze slova odložil nakousnutou buchtu, odsunul hrnek s kávou a odešel do svého pokoje. Naházel pár věcí do batohu a objevil se znovu v jídelně.

„Počkej,“ řekla matka spěšně, „mám tu pro tebe jídlo…“

Napakovala mu proviant, aby měl v Praze co jíst.

„On se s tím vyrovná,“ řekla tiše, „ale bude to trvat. Musíš s ním mít trpělivost…“

Podíval se na ni a oči se mu zúžily. Celý otec, napadlo ji, teď to přijde...

„A co všechno eště musím?“ zeptal se trpce. „Eště toho je pořád málo, co sem vy-vy-vytrpěl a co pořád prožívám? To eště musím nýst na hrbu tvoje trápení, jeho zhrzenost, po-po-pohoršení celýho příbuzenstva? A PROSIT VÁS VŠECHNY VO MILOST?“ zařval nakonec bolestně.

Obrátil se a třísknul za sebou dveřmi. Obrázek se ze stěny poroučel podruhé.

Ve speciální školce pro postižené děti byl civilkář Hůlka klukem pro všechno. Hned po ránu sedl za volant dodávky a zajel s kuchařkou nakoupit potraviny a po návratu dělal vše, co bylo třeba – uklízel, staral se o zahradu, pomáhal přenášet děti při rehabilitačních cvičeních. Když se ve školce objevil poprvé, děti na něho čučely jako na exota a popravdě jím taky mezi samými pedagogickými pracovnicemi byl. Ale i leckterá učitelka na něho shlédla se zalíbením. Taky to byl chlapec k nakousnutí.

První z dětí se k němu odvážil malý Tomáš. Šťouchal mu do holeně prstíkem a něco nesrozumitelně mumlal. Marek se shýbl a posadil si ho na paži.

„Jak tě tak poslouchám, ka-ka-kamaráde,“ řekl mu vesele, „my dva si dobře po-po-pokecáme...“

Ale sotva kluka postavil na zem, přiběhl další a vrhnul se mu do náruče s výkřikem: „Ty seš můj tatínek!“

„Ale ne,“ oponoval mu mírně, „tatínka máš doma...“

„Nemám,“ řekl kluk zarputile a odmítal se ho pustit. Od začátku tak Marek poznával, že problémy těchhle poničených dušiček a tělíček jsou ve skutečnosti hlubší. Bohužel nebylo až tak řídkým jevem, že zhrzení otcové od takových dětí odešli.

Učitelky, zpočátku překvapené zájmem dětí o mladého muže, ho brzy zařadily do svých pedagogických plánů, neboť pochopily hlad některých drobečků po chybějícím mužském elementu v jejich světě. A tak hlavně při pobytu dětí na zahradě jim byl Marek k dispozici a účastnil se aktivně jejich her a nenásilného vzdělávání.

(„Člověče,“ řekl později partnerovi, „mě ti až na-na-napadlo, že mě nakonec nechají svlíknout před tabulí a u-u-ukazovátkem na mně budou dětem předvádět jak funguje chlap.“

Přítel uznale pokýval hlavou.

„Tak tohle vyučování by si určitě nenechala ujít žádná z těch učitelek. Zvlášť, kdyby vo tvým fungování věděly to, co já...“)

V rámci hipoterapie doprovázel děti do jízdárny a dával jim záchranu při jízdě na huculských konících. Neboť některým poničeným tvorečkům koňské nohy aspoň na chvilku nahradily jejich vlastní bolavé nožičky a dopřály jim pocit svobodného pohybu. Každé dítě v sedle vzal Marek za ručičku a položil ji na šíji koníka.

„Vidíš? To je živej koník,“ říkal okouzleně dítěti. „Šáhni si na něj... cítíš, jak mu bije srdíčko? Má tě rád, víš? A proto tě teď tady vozí...“

Jindy odjeli se skupinkou dětí do bazénu, kde měli vyhrazenou mělkou část, aby se děti spřátelily s vodou. A když se dětem do vody nechtělo, ukázal jim plavání na zádech a potom si toho nejodvážnějšího naložil na prsa a kousek ho svezl. Následně se všechny děti chtěly vozit jenom na něm a učitelky se blaženě usmívaly, neboť měly leháro, zatímco Marek ke konci už polykal andělíčky.

Denní styk s hendikepovanými dětmi ho naučil chápat jejich potřeby, pomáhat jim překonávat potíže a chovat se k nim bez zbytečného sentimentu. Smířit se ale s nespravedlností osudu, to nedokázal.

„Filipe... ty můj Filípku,“ řekl jednou večer svému milenci v posteli a čechral mu přitom hřívu, „sme dva buzeranti... já eště k tomu ko-ko-koktavej... Horko těžko se s tím vy-vy-vyrovnáváme... ale když vidím ty poničený tvorečky, tak děkujme Bohu, že sme to nevo-vodskákali víc...“

Celý text zveřejňují na pokračování každý týden webové stránky: www.krejci-knihy.cz