Ve středu 6. května jsem po celoživotní péči o svůj chrup dospěl do konečného stádia, alespoň co se horního patra týče. Po provizorním osahávání a zkoušení přišla hodina H. Přišedše do ordinace jsem byl mile přivítán odzbrojujícím úsměvem své půvabné ošetřující lékařky.
Vstup byl pozitivní. Během první a dalších injekcí jsem ale okamžitě ztratil smysl pro krásno a pohodu příjemného prostředí přívětivých dam. S ovislým spodním rtem, necitlivým patrem a odulým horním rtem se perspektiva lidského jedince výrazně přeměňuje.
Nastal boj o přežití. V hlavě se mi promítlo vše dobré i zlé, nesplněné sliby a touhy a hlavně ten nejhorší pocit: jako samec jsi skončil. Jseš opticky kmet. Krásné dívky, u kterých by sis mohl zvedat sebevědomí, kdybys chtěl, tě budou zdravit. Dámy, se kterými bys rád strávil chvilku času u kávy, či se sklenicí vína,... tě budou pouštět sednout. A vlastním potomkům, pro které jsi dosud byl skálou, autoritou, budeš pro smích.
Stalo se. Chuděra doktorka můj depresivní výraz tak prožívala, až mi ji bylo líto. Propláchl jsem svůj náhle zvětšený otvor úst od krevních sraženin a učinil chabý pokus o úsměv. Pak to přišlo. Nápad.
Bezvýznamný okamžik pro lidstvo, velký okamžik pro mne. Přerod. Zařadil jsem se do skleničkového lidu. Pořídil jsem tedy foto. Nikoliv osobně, na to už mi chyběly síly. Ale doktorka s tím mobilem byla naprosto profesionální. Pak už se jenom vložila protéza, "tlačí vás někde?", samozřejmě , že ne. V tom okamžiku bych v ústech necítil ani Tatru. A historický okamžik skončil. Odcházím z ordinace.
Při odchodu jsem si pomyslel. Co ta holčina tak jančila, vždyť to tak strašné nebylo. Tehdy ještě ne. Následovala produkce s vyndáním protézy každému kdo o to stál, posměšné kamarádské poznámky zaměstnanců synovy firmy, prostě fajn, klasika.
Přišel večer. Protéza tlačila. Krev se tlačila z ran do protézy. Narkotikum ustupovalo. Pozvolná bolest přecházela ve znatelnou. K večeři dvě, slovy dvě palačinky, nemusí se kousat, stačí drtit. Tlačí. Strašně ta protéza tlačí. Bolí. Strašně bolí. Brečím. Nejdřív jenom tečo slzy, ale pak opravdu brečím. Jdu si poplakat. Dostanu ťafku.
Ta nejúžasnější žena mého života, ta, která je se mnou i tehdy, kdy já bych sám sebe nakopal, mne klofla. Seš chlap, tak neblbni. Dík. Ale bolí to furt. Ale v noci se dá ještě spát. Asi tak devětkrát. Ráno k snídani palačinka. !
Musíš něco sníst! Protéza zůstala v hmotě, která v ústech vznikla. Kam se hrabe Pattex superfix. Nicméně po půlhodinovém snažení je protéza zpět na původním místě. Vyčištěná, umytá dáseň, strupy odplaveny.
Telefony, zákazníci, práce. Jak jsem tím proplul, nevím. Opět jsem v péči té krásné, mladé, citlivé, účastné...... Rány prohlédnuty a vyčištěny. Protéza dostává zabrat od zubní vrtačky. konečně mohu sledovat ten zákrok jen jako pozorovatel.
Vcelku to je fajn zábava. Sedí! Sedí a netlačí. Tedy protéza, aby nedošlo k omylu. Poučen, na protézu naneseno cosi hojivého a odeslán domů. Úleva. Mohu i mluvit! Nepředstavitelná radost z muži tak zavrhované činnosti. Mohu mluvit. Zkusím jazykolam. Doktorka poznala, co jsem řekl. Úžasné. Sice ne "Mí pražané mi rozumějí", ale "má zubařka mi rozumí". Wolfgangu Amádee, jak tě chápu.
Kudy chodím, tudy spím. Poklimbávám. To ta noc. No nic. Jdu spát. Nejdu. Spíš chodím. Jdu všem na nervy. "Vem si prášek". Nevezmu. Nesnáším oblbováky a oblbování. Do vany. Z vany. Na balkon. Do postele. VEN! Mluvím o protéze. Řepík neřepík, mast nemast.Protéza prostě musí ven. Úleva.Protéza je venku, plná ústa krve, hnisu, bordelu. Vypláchnout, umýt to cizorodé těleso a do postele.
Ráno, je ráno. Je krásné slunečné ráno, ale já ho nevidím. Lépe řečeno ho vnímám jedním okem. Druhým i přes zvednuté víčko nevidím nic. Zrcadlo. "Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?" "Quasimodo". Přes levé oko otok barvy lila přechází do koutku půvabnou červenou linkou. Zánět.
Mačkám tvář (jen do úrovně bolesti než začnu křičet), vysávám, plivu, vymývám. Manželka přehodnocuje postoj. "Chceš kaši bramborovou, nebo krupičnou?" Krupičku. Když už, tak už. Ať je to stylové. Polštář je jak po zabijačce. Akorát, že ta krev je s hnisem tak půl na půl.
Celý den mám zábavu. Vysávám, čistím, mačkám. Začínám vidět. Zuby jsou v HRNÍČKU. Ne ve skleničce. Perspektiva budoucnosti přichází. Už vidím světélko na konci tunelu. Kašičky, zmrzlinky (to můžu), hygiena, hygiena, hygiena. V sobotu už znovu nasazuji i zuby. Vítězství je naše. V pondělí na obědě objednávám něco mletého s kaší. Dostávám dětskou přesnídávku s meruňkami. Díky Andrejko. Jarda pořizuje dokumentaci. Hurá, jsem zpátky. U svých..... Doma.
