Otázka přímo Nerudovská. Ale v pátek jsem objevil ameriku. Cikáni do hospod. Proč? V pátek jsem zavítal do jedné z mnoha pražských restaurací. A tam v koutku, u jednoho stolu, seděli čtyři. Dva výrazní plnokrevní cikáni s kytarami, jeden cikánsky mluvící „gadžo“, a půvabná, mladá cikánečka. Zpívali. Nádherně. Celý večer. Cikánské písně, pro většinu z nás návštěvníků tedy písně s neznámým textem, ale úžasně srdečné.
Cikánská kapela v akci Ivan Kratochvíl
Z jedné dvoudecky bílého najednou byla lahev, z posezení na hodinku byla půlnoc, ale nelituji. Úžasně příjemně prožitý večer pro mne a nejen pro mne byl velice milým překvapením. Celá restaurace jim nejen aplaudovala, ale s pokračujícím večerem někteří z hostů si nejprve dali zahrát, a k půlnoci i zaspívali. Hezky. Ta čtveřice neuvěřitelně zahrála cokoliv, a z každého „hudebního projevu“ udělala když ne píseň, pek příjemný kulturní zážitek. Krásné náladové melodie této hrající skupinky dokonce roztančily jednu ze servírek do krásného, ohnivého tance. Bylo se na co koukat.
V této souvislosti se vtírá otázka: Proč řešíme případy čerpání sociálních dávek tohoto etnika různými „úřady“, ve kterých jsou realizovány způsoby které se dají nazvat sociálním vydíráním? A to pro lidi, kteří je utrácejí v alkoholu, herních automatech a drogách, místo abychom je motivovali v oblastech, které mají tradičně za své? Proč nevyužít jejich absolutního sluchu, rytmičnosti, muzikálnosti ve prospěch nás všech? Hrající a zpívající cikán, je cikán, který přináší potěšení a není závislý na sociálních dávkách. Co vy na to, pane Kocábe?
Já mám raději cikána s kytarou v restauraci, než s půjčeným řvoucím děckem na sociálce.
