Po úspěšném překonání vzdálenosti Praha Moskva v rovině fyzické, kulturní a společenské, po peripetiích v moskevském dopravním systému a bez platební karty, kterou jsem si „chytře“ nechal doma konečně vstupuji do prostoru hotelu, kde mám bydlet. Před dveřmi kouří frajer v teplákové soupravě. Evidentně slavnostní teplákové soupravě. Je na ni patřičně hrdý. Stoupá mi sebevědomí. Alespoň na okamžik.
Pln sebevědomí přistupuji k recepci. Zdravím recepční, usmívám se a vnucuji ji pas. Dívčina na mně chvíli kouká jako na debila, pak vezme pas a nekonečně dlouhou dobu zírá do sešitu a na monitor. Srdce mi padá do kalhot. Má moji rezervaci, nebo ne? Osměluji se. „Meňá tam nět?“ Kuňknu. Pohlédne na mne soucitně. „Jesť. Vsjo chorošo.“ Kámen padající mi od srdce drtí mramor podlahy. „Komnata 717.“ Podává mi klíče a dva papírky.
Večeře a snídaně. Úleva. Tak tady alespoň do zítra neumřu hlady. Honem na pokoj. Dvoulůžkový, jsem tam sám. Zabírám postel u okna, vybaluji pantofle, jaká úžasná úleva. Zběžná prohlídka místnosti. Pokoj dobrý, koupelna se splachovacím záchodem a sprchovým koutem, teplá voda je, kachličky jsou sice z doby těsně po válce, ale mně to stačí. Paráda. Sprcha a zpátky dolů na večeři. Jídelna. Výborně, zase jsem exot. Všichni saka, kravaty. Já pantofle, džíny, triko. Přichází dáma v letech, něco mezi bachařem a servírkou. Jednoznačně a nekompromisně mi přiděluje místo u stolu, kde nikdo není, bere mi lístek a odchází. Zírám na stůl. Prostřeno pro čtyři. Osm plátečků černého chleba, osm krajíčků bílé veky, čtyři prázdné hrnečky, čtyři pytlíčky s čajem. Pomalu si jednu čtvrtinu přivlastňuji a s úsilím, abych nevypadal jako vidlák, to do sebe láduji. Po dvou suchých skývách černého chleba mi přináší dva vlažné minipárečky. Bez hořčice. Delikatesa. Pak ještě přináší po vzorku od čtyř druhů salámů a sýrů. Vybílím talíře a něco bych ještě jako snědl. Není co. Odcházím a začínám si uvědomovat, že bych měl být vlastně vděčný za to, že nehladovím. Tahle myšlenka by mne doma nikdy nenapadla.
Na pokoji prolistuji 8 ruských TV kanálů, jeden evropskozpravodajský, francouzský, italský, čínský a vnitřní. Děkuji bohu za přežití a znaven upadám do tmy.
Šramot. Je ráno a hluk probouzejícího hotelu mne vyhání z postele. Rychle provádím ranní úkony, triko, džíny a na snídani. V jídelně jsem usazen ke stolu s dvěma dalšími strávníky. V šatech. Rozmáchlými gesty se křižují před jídlem. Jakoby se chlubili a dávali všem na odiv, že jsou křesťané. „Kde je vaše skromnost chlapci?“ pomyslím si. Po chvíli zjišťuji, že se tak chovají všichni. Za exota, a to nejen oblečením, jsem opět já. Pokouším se o konverzaci. Po třetím nástřelu typu „bude pršet, nebo ne?“ se mne zmocňuje touha pohlédnout do zrcadla, jestli nejsem náhodou průhledný. Moji fyzickou přítomnost vzali na vědomí až když zahlédli křížek na mém krku.
Mám den na vyřizovačky. Prohlídky a návštěvy pamětihodností mám na plánu zítra. Vyrážím tedy do města. Hlavní cíl: papír, směnka či faktura (finančníci prominou), do Inturistu. Beru si z kufru fakturu, hledám popis cesty a údaje na kontaktní osobu. Nemám. Ten zatracený papír s popisem jsem nechal doma spolu s účtenkami. Nádech, výdech. Už v tom začínám mít praxi. Beru mapu, hledám kde to má být, aha, no, to nějak najdu. Vyrážím. V trolejbuse své pro místní těžko poslouchatelné „pažalsta odin bilet“ nahrazuji ukazováčkem a bankovkou. Komunikace je tak podstatně rychlejší. Před vstupem do metra si kupuji lístek na 10 jízd. Vyjde to levněji, je to rychlejší a člověk už nevypadá jako balík. Metro, přesedání, orientace, paráda. Už jsem tomu přišel na chuť. NCh??, nebo jak se jmenuje ta stanice. I s brýlemi to nejsem schopen přeluštit. Ale je to ta správná. Hotel, kde Inturist sídlí, se nedá přehlédnout. Tedy vpřed. Jdu podle šipek „Inturist“. Vstupní dveře zamčeny. Nikde nikdo.
Jediný funkční vstup je ten hlavní. S portýrem. Nasazuji ksicht „nevšímák“ a suveréně vcházím do haly. Butiky, krámečky, lákadla, Japonci, Němci, Arabové, Amíci. Prostě lepší hotel. Vidím přepážku Inturistu. Za ní příjemná milá dáma. Chuděra. Neví, co ji čeká. Přistupuji a ptám se na kanceláře. Světácky kombinuji angličtinu, ruštinu, úsměv a papír co mám v ruce. Holčiny krásné modré oči se rozšiřují do rozměru ET mimozemšťana. Pak přijme rozhodnutí. Máchne rukou. „Tuda, naprávo, na věrch“. Obdařím ji úsměvem a lá Lucie Bílá a opouštím ji. Doprava, nahoru, dveře, chodba, ticho, prázdné předsálí. Tak tady to nebude. V rohu sálu dvě uklizečky. Svůj verbální projev zkracuji na dvě slova: požalsta, inturist. Posílají mne zadním schodištěm. Schody, dveře, chodbičky, bludiště, exkurze služebních prostor končí zpátky u uklizeček. Vzdávám to. S úsměvem znovu jim děkuji za ochotu a vracím se ve svých vlastních stopách do haly. Najdu přístup na galerii a rozhlížím se. Po dvou minutách mám jasno. Ta holčina mne poslala přesně na opačnou stranu.
Vstupuji do kanceláří. Recepce. V recepci dva chlapi. Jeden s brejličkami, druhý dva metry, bicepsy jak moje stehna. Dělba práce je jednoznačná na první pohled. Brejlovec prohlíží anglo českou fakturu ze všech stran. Před povelem pro svalovce „vytři s ním podlahu“ mne zachraňuje logo Inturistu v záhlaví faktury. Brejlovec odchází do hlubin kanceláří najít někoho, komu by mne hodil na krk. Svalovec mne sleduje jak ostříž a uklidňuje se, až když se zaparkuji do hluboké kožené pohovky. Pozoruji cvrkot. Je se na co koukat. Úspěšnost firmy je viditelná na množství mladých, dobře opečovávaných, pobíhajících pracovnic. Inturist JE úspěšná firma. Na obzoru se zjeví energická dáma. Ta je zde evidentně na práci. Zvedám se. Nemýlím se. Ve dvou minutách jsem jako problém úspěšně vyřešen, směnka dorazila kam měla. „Spasibo, s Táňou se dohodnu.“ A co stvrzenka? Věc v evropském prostoru naprosto nezbytná. Svírá se mi srdce. Ale pochopil jsem, že vyžadovat stvrzenku je v tomto okamžiku evidentně společensky nepřijatelné. Souhlasím, „jsme přece Slované“. Odcházím středem. Doufám, že to nebudu muset platit znova a tady. Do hlavy vlézá reklama „můžu hned a rovnou tady“ jako výsměch. Ten čert se mi směje. Směnárna. „Neměň peníze v hotelu“. To si ještě pamatuji. Tedy neměním. Jdu na výstavu. Paráda. Ale v rublové kapse je poněkud prázdno. Zlaté tajné eurofondy.
Vracím se do hotelu. V recepci mi odmítají vydat klíče. Recepční mi cosi vysvětluje, ale já jsem schopen vnímat pouze kadenci jejích slov. Výrazně mi připomínala šestihlavňový letecký rychlopalný kanón. Reaguji výrazem č.3 „vyděšený kretén“. Poté, co jsem vrátil oči z vnitřní strany brýlí zpět do očních důlků, přibrzdila. Po dalším zvolnění jejího slovopádu jsem už pochopil, že klíče má spolubydlící a je na pokoji. Poděkoval jsem a vyrazil na pokoj. Chyba lávky. Pokoj uzamčen, nikde nikdo. Ulovil jsem pokojskou. Nevím, jestli jsem ji přesvědčil, že na uvedeném pokoji jaksi bydlím, ale aby se mne zbavila, pustila mne dovnitř. Uvnitř nic, co by nasvědčovalo tomu, že by tam někdo přibyl. Po dvou hodinách se konečně ve dveřích objevil můj spolubydlící. Ukrajinec. S klíči od pokoje v kapse byl na nádraží pro kufry. Výborná volba. Na konec jsem rád, že jsem ho potkal. Znalý místních podmínek a přitom chtivý památek a pamětihodností jako já. Dobrodružství skončilo. Přisál jsem se na něj jako pijavice a v pohodě fungoval jako nenasytný turista až do konce pobytu. Cesta zpět opět s ČSA, KAFE! Honem domů, kafe, pohodička. Doma je doma a kafe je kafe. A každému, kdo začne tvrdit něco o konci Evropy za Olomoucí, Ostravou, Košicemi, Varšavou doporučuji: sedni na letadlo, skoč se tam podívat. Není to tak daleko, ani to tolik nestojí. Ale zážitek je k nezaplacení. Zvlášť, když doma necháte platební kartu.
PS: Fotografie berte jako pozvánku k přečtení prvního dílu této miniságy Čecháček v Moskvě aneb vidlák ve městě.
