Úspory ve zdravotnictví ad absurdum (republikace)

V současné době začínají debaty o možnosti vyloučení léčbu některých úrazů z všeobecného zdravotního pojištění, čili zraněný by byl povinen u těchto úrazů si hradit léčbu sám. Na první pohled se zdá být takovýto postup pochopitelný, nicméně při hlubším zamyšlení je neefektivní a nebezpečný.

Prvně by bylo velmi obtížené definovat aktivity, při kterých si zraněný hradí náklady léčby sám. Obecně lze říci rizikové sporty, ale potom nezbývá, než takovéto sporty precizně definovat a namísto zjednodušení a úspor přichází byrokratické mašinérie vyžadující další a trvající náklady ve formě neužitečné spotřeby. Pokud by např. nebezpečným sportem bylo horolezectví, těžko bychom definovali, v jaké fázi se úraz počítá již za úraz způsobený rizikovým sportem. Bylo-li by to od okamžiku, kdy se dotyčný vypraví z domova za takovouto aktivitou nebo byly-by to jen specifikované části takovéto aktivity? Tedy co když na horolezce spadne kámen dříve, než začne sám lézt, na druhou stranu, co když dostane infarkt na skále a díky němu dojde k dalším zraněním ? To byl jen krátký příklad toho, jak propracované by musely být definice úrazů a aktivit. Pak zbývá otázka, co když mafiáni se vzájemně zraní? Jak budeme definovat takovouto aktivitu a od kdy by byl člověk mafiánem, co si musí hradit náklady léčby ? Co, když laik vyleze na střechu posunout tašku, aby mu nezatékalo do bytu ? To už samotné je nebezpečnou aktivitou, tudíž by léčba úrazu neměla být za stejného výkladu proplacena. Výsledně dojdeme k závěru, že život je plný nebezpečných aktivit, tudíž zatímco odvody na veřejné zdravotní pojištění by měly být povinné, pojistné plnění by bylo výjimečné..

I kdybychom definovali všechny aktivity a specifikovali úrazy, jejichž léčení by hradil pacient sám, zdaleka bychom nebyli u konce. Kdo by prokazoval, ž si zraněný způsobil úraz "neproplácenou" aktivitou, kdo by s tím nesl spojené náklady? Opět by to znamenalo neefektivní zvýšení nákladů a skoro každé léčení by s sebou přinášelo soudní řízení, kterých dozajista máme v ČR málo. Dostaneme se tedy do situace, kdy náklady na zdravotní péči exponenciálně vzrostou při snížení její kvantity. Konečně v USA to již zdárně funguje, jen řada lidí si buď nemůže zdravotní péči dovolit vůbec nebo se celoživotně zadluží.

Nejabsurdnější závěr by musel být proto u případů sebevraždy, kdy zachráněný pacient by pro výši dluhu za poskytnutou zdravotní péči mohl myslet na sebevraždu novou.

Dozajista by se každá zdravotní pojišťovna, konečně je to podnikatel jako jakýkoli jiný, snažila snížit výši vyplaceného pojistného plnění (nákladů zdravotní péče). Rozšíření sporů by znamenalo nejen finanční náklady, ale i náklady alternativ ošetřených, čili pro národní ekonomiku celkovou ztrátu. Pochybuji, že při srovnání celkových nákladů a částek uspořených za poskytnutou zdravotní péči úrazům způsobeným rizikovou aktivitou bychom dospěli k výhodnosti navrhovaného režimu.

Závěrem nezbývá než podotknout, že ačkoli se jedná o ústavně konformní návrh, potom může otevřít cestu nebezpečnému rozšiřování nehrazené zdravotní péče. Jak by to bylo s hrazením péče o děti, o jejichž geneticky daných vadách rodiče věděli ještě před narozením a mohli těhotenství přerušit?

Tento příspěvek byl publikován dne 27.7.2010 10:52 na blogu stránek http://houfek.blogy.novinky.cz

Z důvodu zrušení tohoto blogu včetně archivu si jej dovolil autor re-publikovat.