Výše platu ústavních činitelů ani soudců není zárukou osobní nezávislosti a nezaujatosti, ale dohoda nezjednaných zástupců za soudce je projevem arogance a pošlapání práv jednotlivých soudců.
Média se s oblibou vyžívají v otázkách odměňování politiků, soudců, státních zástupců a jiných ústavních činitelů, neboť se jedná o osoby s nadprůměrnými příjmy a lidská závist je bohužel jedním z nejcharakterističtějších znaků našeho národa. S ohledem na průměrnou mzdu v České republice se mohou zdát jejich platy neúměrně vysoké či dokonce nezasloužené. Jenomže výlučným hodnotícím kritériem by neměla být pouze průměrná mzda, ale též obvyklá odměna osob s daným vzděláním s ohledem na zodpovědnost, práci a potenciální dopad jejich činnosti na společnost. Pokud někdo z takto odměňovaných osob si danou odměnu nezaslouží, ať již z jakéhokoli důvodu, mají zde existovat prostředky vedoucí k ukončení výkonu jeho funkce. Jaká je výše adekvátní odměny, však vždy bude předmětem bouřlivých diskusí, ve kterých budou média rozlívat oheň do mas. Věřím však, že každý je ochoten akceptovat, že za svědomitou, správnou a obecně přínosnou práci těchto osob náleží i nadprůměrná odměna.
Výše odměny, resp. zda tato odměna bude o pár tisíc vyšší nebo nižší, nikdy nebude zárukou nezávislosti a nestrannosti. Každý člověk vždy by mohl mít víc než má a skoro nikdo si nemůže pořídit cokoli, tedy neexistuje žádný strop v odměňování, který by mohl být tvrzenou zárukou zmíněných principů.
Jednou ze zásadních zásad demokratického právního státu je i princip dodržování dohod, či formálně řečeno smluv. Pokud kdokoli z nás uzavře smlouvu, kterou druhá strana neplní, cítíme oprávněně pocit nespravedlnosti a právo nám dává prostředky k ochraně.
Představme si hypotetický případ, že se dohodneme roznášet pro restauraci letáky s tím, že odměnou bude podíl na zvýšení tržeb. Po letech zjistíme, že ačkoli jsme svou práci dělali svědomitě a věnovali jí veškerý svůj volný čas, tak provozovatel restaurace nesprávně vypočítal naší odměnu, protože se při jejím počítání překlepnul. Nyní zajisté stojíme před velice těžkým rozhodnutím, zda budeme chtít za svoji práci doplatit do dohodnuté výše, nebo si řekneme, že provozovatel restaurace by měl díky nám nižší zisk, a proto nic chtít nebudeme. Konečně je to naše rozhodnutí. Teď si představme, že by dohodu, že nic nebudeme chtít, za nás uzavřel někdo jiný a mediálně by využil všechny prostředky, kterými by prezentoval, že naší žádostí by provozovatel restaurace přišel o velké peníze a v jeho rozpočtu na chod restaurace by to znamenalo nečekaný problém a bylo by proto zcela podlé se odměny dožadovat. Lidé by se na Vás dívali jako na individuum, které chce někoho vysát.
Nyní se vraťme ke skutečnosti, že za soudce jednali Ti, kteří k tomu nebyli zmocněni s těmi, kteří o tom nemají rozhodovat a výsledkem je politické prohlášení, že soudci se spokojí pouze s částí své zasloužené odměny, čímž se pro stát vyřeší palčivý problém a bude vyvinuto maximální přesvědčovací úsilí, aby soudci toto akceptovali. Jaký je rozdíl od výše uvedeného případu?
Přiznám se, že pokud výši odměňování soudců jsem nespojoval s jejich nezávislostí, potom rozhodnutí, že jim budou odňata jejich práva, či se jich „svobodně“ vzdají, považuji za zásah do soudcovské nezávislosti. Mělo by to být na svobodném rozhodnutí každého člověka, jak naloží se svými právy, ale nyní se vracíme do dob, kdy uliční výbory směle prohlásily, že všichni budou volit komunistickou stranu, proto ani nemá smysl hlasovat tajně.
Je zásadním pošlapáním principů demokratického právního státu, že byla dána přednost politické dohodě nezvolených zástupců před rozhodnutím nezávislé justice. Je to políček celému právnímu systému, projev nedůvěry v nestrannost rozhodování a projev ignorace práv jednotlivců.
