Dopravit se z bodu A do bodu B je možné mnoha způsoby a někdy jízda modrým, žlutým nebo černým může končit krvavě červenou.
Uprostřed parného léta jsem musel pracovně do Olomouce a vlak mi připadal jako nejpohodlnější a nejrychlejší způsob. Kajícně přiznávám, že jsem léta vlakem nejel, tak jsem podlehl reklamě a zvolil s ohledem na pohodlí a obsluhu žlutý. Má cesta zpět však byla natolik neuvěřitelná a vyčerpávající, že jsem se zařekl, že v budoucnu nebudu riskovat, že mě takové zážitky potkají i cestou na jednání.
Není příjemné se pohybovat v tmavém obleku, když je venku přes třicet stupňů. Není pak divu, že si člověk raději připlatí a těší se na slibované klimatizované kupé s obsluhou, která Vám dle propagačních materiálů má přinést po celém dni vytoužené kafe zdarma.
Lehce opocený jsem usedl do kupé, kde seděla postarší dáma s příjemným výrazem a o pár let mladší pán s jiskrou v očích. Žlutý se dal do pohybu a všechny mé receptory se naladily na vytoužené kafe. Po pár minutách jízdy si spolucestující pán vytáhl z batohu pivo a prohlásil, jestli jsme také dostali zprávu, že v našem vagonu nebude obsluha, tedy ani občerstvení, za což bude sleva z jízdného. Byl to pocit, jako byste člověku v poušti ukradli kbelík s vodou. Paradoxem toho však bylo, že přes náš vagon probíhala distribuce občerstvení do další vagonů, tak za prosklenou stěnou uličky běhala kafe, dortíčky a jiné pamlsky.
Vyrazily mi krůpěje potu, záhy se však ukázalo, že to není abstinenční projev, ale reakce na zvyšující se teplotu v kupé. S úsměvem jsme byli informování, že kromě obsluhy v našem a pouze v našem vagonu nefunguje ani klimatizace. Poděkujme za modernost žlutých skleníků, ve kterých nelze otevřít okno, kterým by bylo možné ochladit kupé venkovním vzduchem o teplotě 35 stupňů.
Pán s pivem zářil spokojeností, zjevně jeho taška obsahovala dost zásob na to, aby nadále vršil hromádku plechovek. Paní na tom byla o poznání hůř, spíš už ležela, než seděla, krůpějky potu již dávno zanikly v řekách a těžkým hlasem vzdychala, že to asi nepřežije, že má slabé srdce. Pán jí utěšoval, že bude sleva za absenci obsluhy, což jí zjevně nijak nerozveselilo, když jen povzdychla, že u jejího ZTP jízdného to znamená 5 Kč, které by si ráda připlatila za řádný servis.
Nevím, jestli jsem už blouznil v rozpáleném kupé, ale vzpomínal jsem na dětství, kdy ve vlaku bylo také vedro, když se zaseklo okno a hrubá síla ho nerozpohybovala. Má běžná košile odváděla na povrch tolik vlhkosti, že by se špičkové funkční prádlo nemuselo stydět. A před očima chodbičkou pluly dortíčky, kafíčka, zákusky… tssss, vyrušilo můj zasněný pohled další otevírané pivo.
Nevydržel jsem to a vyrazil jsem na loveckou výpravu pro kafe, které jsem přislíbil i paní s těžkým dechem. Vstoupil jsem do vedlejšího vagonu a polil mě chlad a vůně kafe – to je tak, když u dveří do ráje sousedního vagonu je hned kuchyňka. Zdvořile jsem požádal obsluhu, zda by mi mohla poskytnout kafe, které rád i zaplatím, byť ve všech vagonech se jinak dostává v neomezeném množství zdarma.
Bylo mi řečeno, že mi kafe nebude poskytnuto, protože mám místo ve vagonu, kde občerstvení není. Pokorně se doznávám, že jsem byl ochotný poskytnout jakýkoli úplatek, ale obsluha zjevně měla své morální zásady – neber ty úplatky, neber ty úplatky, nebo se z toho … S ohledem na volná místa v sousedním vagonu jsem se dotázal, zda by nebylo možné si přesednout, změnit místenku. Opět jsem dostal negativní odpověď. Můj zoufalý pokus poukázat na velmi špatné podmínky ve vagonu ztroskotal odpovědí, že společnost garantuje pouze přesun z bodu A do bodu B, nic víc, na žádné služby ani nic dalšího není nárok. Můj dotaz, zda tedy lze očekávat, že příště přistaví cestujícím dobytčák (čili vagón pro dobytek), kterým je přepraví z bodu A do bodu B zodpovězen nebyl, nýbrž jsem byl vykázán na své místo. Naštěstí jsem stihnul alespoň nabrat trochu studeného vzduchu do plic a nepatrně do kapsy.
Říkal jsem si, že sociologové by nemohli mít lepší podmínky pro svůj výzkum. Ve vagónu bylo vedro k zalknutí, ale ne dost, aby bylo možné se rychle usmažit. Rozhořčených výkřiků přibývalo a kolem nás dál plulo občerstvení. Nechci být nespravedlivý, dostali jsme prý nenárokovou vodu a díky tomu jsem trhnul osobní rekord 9 vypitých lahví během jediné cesty. Paní už raději nemluvila a věnovala veškeré své síly dýchání a pán byl veselejší a veselejší.
Konečně po zhruba třech hodinách jsme přijížděli do Kolína, tedy za nedlouho nás měla čekat matička Praha. Jak však cesty osudu bývají spletité, v Kolíně na nádraží na peronu čekala zásahová jednotka policie. Vlak neodjížděl a neodjížděl a náš vagon zaplnili strážci zákona. Jak se ukázalo, nepřišli nás ochránit od újmy, ale vyvést cestující, která psychicky asi nevydržela plující dortíčky a fyzicky svou nespokojenost komunikovala obsluze. Po jakýchsi tahanicích byla jinak zcela nenápadná paní vystoupena a vlak se dal s půlhodinovým zdržením do pohybu. Na jak dlouho byla zdržena paní, se asi nikdy nedozvím, ale věřím, že tou dobou by jí vůbec nevadilo skončit v chládku.
Náš vagon byl zjevně válečnou zónou, tak z dálky před průchodem dalších dortíčků obsluha vykřikla, že cestujícím z tohoto vagonu bude vráceno celé jízdné, načež dortíčky proběhly. Zjevně se projevila další manažerská chyba, neboť všichni byli natolik zničení, že by žádný odpor nekladli.
A jak to tak bývá, sleva je formou propagace a nejlepší je, pokud se výsledně neposkytne. Jak jsem byl na nádraží informován, o vyplacení slevy lze žádat nejdříve po 7 dnech a nejpozději do 6 měsíců. Škoda, že o ni nebylo možné žádat jen v arabštině na čínském formuláři, bylo by to veselejší.
Jsou v životě okamžiky, na které člověk nezapomene a tenhle k nim rozhodně patří. Dlouho jsem neměl tak silný zážitek a tak silně propocené oblečení, jehož čistění žel sleva nepokryla. Zároveň mě již asi neopustí slovo regio-dobytčák, nicméně z bodu A do bodu B jsem se dostal.
Blíží se zima, tak všem doporučuji vzít si do vlaku teplé oblečení, kožichy, protože člověk nikdy neví, co nebude fungovat a stejně jako se v létě nedá otevřít okno, tak nejsou na podlahách parkety, z kterých by se dal udělat vlakový táborák. A pro milovníky šťastných konců a záhad uvádím, že pán i paní z kupé nakonec oba vystoupili po svých, což u obou považuji za zázrak.
