První republika bylo zvláštním obdobím našeho národa, získali jsme svobodu, nezávislost, vlastní stát, samosprávu. Lidé mě-li vztah ke státu i obci, nebyl to jen úřad, ale jakýsi širší ekonomicko-sociální domov.
Po desetiletích totalitaristicky orientovaného režimu zanikl vztah k neziskovému sektoru, nevládním organizacím a kupodivu i státu, přestože vlastně vše mělo být všech. Pravděpodobnou příčinou toho bylo nenaplnění zmíněné utopické myšlenky, kdy výsledně bylo všechno ničí, brát státu a od státu bylo přirozené a nikomu hodnoty nescházely.
Bohužel s nástupem naší rozverné demokracie tento trend pokračuje. Kdo nebere od státu, okrádá rodinu. Hlavním motivem mnoha politicky angažovaných lidí není zanechat po sobě stopu kreativity a staletého věhlasu, ale spíše mít snazší přístup k moci a státem spravovaným prostředkům.
Zatímco každá rodina ví, že dluhy jednoho dne musí splatit a pokud tak neučiní, skončí její majetek v exekuci nebo insolvenčním řízení, se státem je to problematické. Kromě absolutních výjimek státy nekrachují, jen si mohou půjčovat za stále horších a horších podmínek, jejich rozpočty čím dál tím více uhrazují pouze jen úroky z dluhů.
Je nasnadě se zaměřit na výdaje, jsou-li orientovány na investice dlouhodobé spotřeby, které mohou přinést státu příjmy a lidem zaměstnání, seberealizaci, potom se může jednat o investici efektivní, pokud její potenciální zisk je vyšší než náklady. Pokud však výdaje směřují do aktuální spotřeby, různých forem její stimulace (např. šrotovné ap.), roztáčí se tak kolesa stále rostoucího nezvratného zadlužení.
V nabytém zvyku oddělení státního od soukromého se sice lidé podivují, ale nepovažují státní dluh za dluh vlastní. Konečně stát je přeci stejným vlastníkem jako kdokoli jiný. Je to však mylný pocit jistoty, neboť nutně se zadlužením státu může dojít k jeho neschopnosti plnit svoji funkci.
V nejmenší míře se přímo dotkne obyvatel zadluženého státu přerostlý dluh tak, že již nebude možno vynakládat prostředky nejen na sociální výdaje (bude tedy nutné snižovat nebo zrušit různé formy důchodů a dávek), ale též na výdaje nutné na potenciálně výnosné investice a opravy (což lidé pocítí na možnostech vzdělání, infrastruktuře, bezpečí a spravedlnosti).
Vlastnické právo se každému zdá jako neporušitelné a univerzální, každý má pocit, že za dluh státu neručí, ale není tomu úplně tak. Státní výdaje budou neustále vyžadovat růst příjmů a nejsnadněji se zdaňuje majetek. Nemluvím o populistickém zdaňování majetku bohatých, ale zdaňování veškerého majetku. Pokud by takováto daň byla 10% z hodnoty věcí, potom fakticky za 10 let dojde k demokratickému zestátnění formou zdanění, neboť bez ohledu na příjem z takovéto věci musí vlastník státu za právo jejího vlastnictví hodnotu věci zaplatit, za život třeba několikrát.
Pokud by stát nemohl plnit vůbec své funkce, nemohl zajistit svoji vnější ochranu, stal by se snadným dobyvačným cílem států jiných, kteří by touto cestou mohly vyřešit své případné finanční problémy. Ačkoli je takovéto stádium extrémním, bylo by pošetilé se domnívat, že stupeň civilizačního vývoje změnil lidi natolik, aby se vzdali možnosti kořistění. Zatímco v předchozím stádiu jsem upozornil na nutnost demokratického zestátnění majetku, v takovémto případě by se zánikem státní moci zaniklo i vlastnictví, které dle mého názoru je se státní mocí nutně spjato, neboť jen ta mu poskytuje ochranu (konečně vyšší vlastnické právo suveréna není jen zdánlivým právem královny v Británii, ale projevuje se též u nás
například v možnosti vyvlastnění).
Nepodaří-li se najít dostatek politické vůle omezit populistické výdaje, nečeká nás příliš radostný osud. Bohužel, současný stav se stále více ukazuje jako projev politické inkompetence nebo prospěchářství.
Jako řadovému státnímu zaměstnanci se mi též nelíbila vidina snížení platů, ale pokud bych viděl, že dochází k úsporám na státních nákladech, k výběru nejvýhodnějších státních dodavatelů, potom bych smířlivě považoval takovouto újmu jako efektivní investici do vlastní budoucnosti.
Přestože se sám tento článek jeví apokalypticky-utopistický, myslím, že na úrovni obcí nebude trval dlouho, kdy zadlužení bude nutné řešit formou zvyšování daní (podle současné úpravy například u daně z nemovitostí až 10x proti stavu roku 2007 nebo ve formě jincýh místních poplatků). Konečně kdo by se divil věřitelům obcí, že se domáhají na svých dlužnících, aby se tito nevzdávaly svých možných příjmů.
Tento příspěvek byl publikován dne 11.1.2010 16:12 na blogu stránek http://houfek.blogy.novinky.cz
Z důvodu zrušení tohoto blogu včetně archivu si jej dovolil autor re-publikovat.
