Kostky jsou vrženy a nyní už lze jen protestovat, stávkovat a bouřit se, ale taková je demokracie. Často na místo stmelující a konstruktivní, demagogická a rozvracející.
Ať už vyhrál v druhém kole ten „lepší“, kandidát reprezentující nemalou část voličů nevyhrál. Podobně jako u minulých prezidentských voleb. Teď jen záleží, jak důstojně to akceptují voliči toho druhého v pořadí, protože voliči předposledního budou jásat.
Porážka však nemusí znamenat zmar, pokud se potenciál a získaná podpora projeví v další aktivitě, protože názorová pluralita patří k demokracii, ať jsme již zastánci rozbíjení vajec na hubenější nebo tlustší straně.
V české politické kultuře ti druzí často na vždy mizí, předchozí králové jsou vaporizováni, zostuzeni a po zásluze potrestáni. Je zvláštní, když jeden den opěvovaný a uznávaný, nadějný a podporovaný je druhý den zatracovaný a opovrhovaný. Bohužel soupeři si v Čechách ruce po boji upřímně nepodávají.
Už dávno u nás neplatí, že by prezident stmeloval společnost, ale stálo by za to, kdyby stmeloval alespoň většinu společnosti, převážně vedl, ale i naslouchal, měl názory, ale ne dogmata, měl poradce, ale ne řídící našeptávače, dokázal si i u svých odpůrců vydobýt úctu. O tom však v kampani bez setrvávajících pochybností ani jeden z kandidátů nepřesvědčil.
Když už tedy nemůžeme mít v čele někoho, kdo rozbijí vejce z obou stran, ani se nemohou ve funkci střídat oba kandidáti, aby všichni mohli být vítězové a zároveň poražení, pak už nezbývá nic jiného, než se těšit na další volby a nové politické komety, které rozzáří vášnivé populistické diskuse. Do té doby se alespoň „jistě zcela neservilně“ dozvíme, kdo tajně svým hlasem podporoval vítěze.
