Rozdělování koryt a sfér vlivu, dosazeni zástupců lobbyistických skupin a výsledně žádné praktické dopady v morálních aspektech politického chování. Takový je klasický český pohled na politický vývoj a smysl voleb.
V Čechách politická reprezentace postrádá postavení přirozené autority, pocit sounáležitostí voličů a všeobecnou úctu. Zatímco v Polsku s tragickou nehodou vládního letounu byl spjat upřímný smutek, nerad bych spekuloval o postoji Čechů v obdobné situaci.
Naší převládající představou o motivaci budoucího politika je především snaha po korytaření bez skutečných ideálů a vůle pozitivních změn. Skepse z skutečné nezměnitelnosti je podporována praktickou zkušeností a z minulého režimu setrvávající úrovni voličské mentality.
Každý politik je tak primárně stigmatizován, a tím vystaven komplikované pozici nedůvěry. Není divu, že politika a veřejná činnost vůbec se stala bitevním polem těch, kterým takovéto stigma nevadí a svým chováním je často potvrzují. Proč by měl morálně uznávaný a profesně úspěšný jedinec vstupovat do věcí veřejných, hrozí-li mu bezdůvodná ztráta obojího?
Politika se tak dostává do víru vedoucímu ke dnu intelektuální a mravní vyprázdněnosti. Političtí kandidáti jsou plejádou nevědomých, neznalých a loajálně podřízených.
Zatímco v západním světě existuje konstantní podpora ideologických směrů reprezentujících zásadní postoj dané politické strany. U nás silně působí doufání ve změnu v podobě podpory neznámých a náhle se objevivších politických komet zakládajících strany bez stabilního vývoje a prokazatelného dlouhodobého směrování. Přestože projev nespokojenosti s politickou reprezentací je zcela přirozený, měl by více užívat možností aktivního ovlivnění personálního obsazení formou preferenční podpory kandidátů až po účast na politickém boji v rámci existujících stran. Nově vznikající skupiny postrádají koncepčnost a dlouhodobou stabilitu.
To, co bylo řečeno o politicích se přiměřeně vztahuje na jakoukoli veřejnou činnost, i veřejně prospěšnou. Proto se u nás neziskovým organizacím nedostává takové podpory (a to ani formou odvedené práce), jak je tomu jinde zvykem.
Nevyspělost politické kultury má ještě zvláštní aspekt při nakládání s bývalými vůdci. Politickou kulturou se stává princip vykopnutí výše jako forma zbavení se nepohodlného nebo nelegitimního politika vedoucí k úpadku legitimity politické reprezentace jako celku. Opačným extrémem je ve stylu „král je mrtev, ať žije král“ absolutní zatracení, tedy léta servilně obdivovaný se těžko dočká jakékoli formy úcty a obvykle je od politického dění fakticky zcela odříznut. To jistě motivuje ke vstupu do veřejného života.
Slavná blbá nálada je skepsí zapříčiněnou především vlastním postojem. Smutně nezbývá než konstatovat, že za politickou úroveň nemohou politici, ale voliči umožňující její existenci. Kdo nevolí, volí to, co jest.
