Levná spravedlivá rychlá justice ? (republikace)

Levná spravedlivá rychlá justice je paradoxně utopistickou a populistickou frází. Vždy jsou možné současně jen dvě z těchto vlastností, tedy spravedlivá a rychlá justice je nutně drahá, rychlá a levná nutně nespravedlivá a levná a spravedlivá rozhodně není rychlá. Je potom na moudrém politickém uvážení, které variantě ústupku před ideálem dá přednost.

Totalitní režimy vždy ustupují před spravedlností, před čím pak ustoupí demokratické? Ono totiž spravedlivá a levná justice výsledně tak levná není, neboť negativně působí na celkový ekonomický rozvoj dané jurisdikce. Pokud se ekonomické subjekty nemohou v přijatelné době domoci svého práva, potom ekonomika upadá v druhotné platební neschopnosti a jinak zdravé subjekty jsou postiženy insolvenčním řízením. Konstatování práva mnoho let po zahájení sporu je pro mnohé stejná nespravedlnost, jako by právo přiznáno nebylo vůbec, neboť co do faktického důsledku je efekt stejný.

Vyjdeme-li z demokratické premisy, že ekonomicky žádoucí je rychlá a spravedlivá justice, nelze, než se s mířit s její nákladností. Jediné, co je možné učinit, je zvýšit její efektivitu s vědomím, že nikdy nebude levná.

V posledních dvou desetiletích raketově stoupl počet sporů, byť často bagatelních, nicméně z hlediska personálních kapacit stejně zatěžujících. Postupně se začaly více aplikovat instituty platebních rozkazů, rozsudků pro zmeškání nebo fikce uznání, doručovací adresy, část agendy byla přenesena na levnější odborný personál a některé typy sporů přešly pod specializované úřady.

Nicméně tyto reformní kroky jsou stále daleko od kýženého stádia. Budování minitýmů na mnohých soudech naráží na nedostatečné finanční prostředky, na jiných naráží koncepce na úplné nepochopení. Vyšší soudní úředníci a asistenti soudců získali mnohé pravomoci dříve náležející výhradně do pravomoci samotného soudce, čímž mělo dojít k odbřemenění soudců od rutinní úkonů, které nevyžadují ani dlouhá léta praxe, ani morální a věkovou vyspělost. Bohužel za situace, kdy ne každý soudce má přiděleného svého asistenta či jiného úředníka, jedná se o výpomoc selektivní a strukturálně neefektivní.

Tvorba minitýmů by měla být založena na manažerském principu - postavení soudce. Tedy soudce by měl mít možnost hospodařit s finančními prostředky, za které by mohl "nakoupit" své asistenty nebo soudní úřadníky, určit jejich odměnu dle jejich přínosu pro něj samotného. Takovéto řešení by umožnilo každému soudci čerpat takové služby, které potřebuje s nejvyšší efektivností. Tedy bylo by na rozhodnutí soudce, zda bude čerpat práci od více osob tvořících méně kvalifikovaný personál, nebo se spokojí se spoluprací s "dražší" více kvalifikovanou osobou, kterou náležitě ohodnotí. Soudci samozřejmě nemohou být za případnou manažerskou nezpůsobilost sankcionováni, nicméně množství případného odbřemenění je značnou motivací. V západním světe je zcela běžné, že soudci připravuje jednání velmi kvalifikovaný právník, učiní za něj veškerá procesní rozhodnutí a na soudci již potom je "pouhé" spravedlivé rozhodnutí. Právě odbřemenění soudců je cestou ke zvýšení kvality rozhodnutí, tedy k posílení spravedlnosti. Nelze se divit, že v množství úkonů, které soudce dnes musí činit, může snadno dojít k přehmatu, který ani tak nemusí být projevem neznalosti, jako časové nedostačivosti.

Nutně vyvstává mnohokráte nadnesená otázka, zda-li máme nadbytek soudců. Domnívám se, že za současného stavu je odpověď jednoznačně negativní. Otázka by měla znít, zda-li jsou soudci efektivně odborně využíváni. Tady bych se smutně klonil k odpovědi, že nikoli. Je to stejné, jakoby architekt měl osobně kopat základy svých budov - jistě by to dokázal, ale cena jeho práce je nepřiměřeně vysoká, aby něco takového činil. Za současného stavu tedy snižování (tím myslím i nenahrazování odešlých soudců) je cestou buď k pomalé nebo nespravedlivé justici.

Každá reforma s sebou nese vstupní investice, pokud tyto investice odmítneme vynaložit, potom jakékoli změny jsou jen populistickými a neefektivními kroky. Je zbytečné měnit procesní postavení soudů, některé stupně rušit a slučovat je s jinými, když víme, že stejnou agendu budou nadále vykonávat soudci, byť pod hlavičkou jiného soudu. Je pravdou, že institucionální změny jsou nejviditelnější, ale často jen zbytečně vynaloženou investicí.

Určité typy sporů (např. z telekomunikačního provozu) byly v minulosti vyčleněny z primární pravomoci soudů a nyní jsou rozhodovány zvláštními úřady. Právo přístupu k soudu není účastníkům odňato, neboť tato rozhodnutí jsou následně přezkoumatelná v rámci správního soudnictví. K přezkumu však dochází v relativně minimálním počtu případů. To je příklad, kdy "architekt" je zbaven kopáčské práce, neboť je zásadně zcela zřejmé, že kdo nezaplatil za uskutečněné hovory, ten zaplatit musí. Soudy prvních stupňů jsou však nadále zahlceny agendou energetických společností, dopravních podniků apod., které jsou zcela obdobné. Není jediný důvod, proč by takovéto zřejmé spory neměli rozhodovat úředníci, jež tak budou činit levněji a možná i rychleji. Práce soudu a soudce by měla spočívat především v rozhodování sporů, jež jsou svou právní nebo skutkovou podstatou sporné, vyžadující moudré a zkušené uvážení a často značnou dávku diskreční pravomoci. Musí soudce skutečně vždy rozhodovat ve sporu, kdy je zřejmé, že pasažér nezaplatil jízdné a dopravce po něm žádá úplatu ? Nemluvě o tom, že i v rámci justice se tato agenda fakticky přesouvá na vyšší soudní úředníky a asistenty soudců, avšak nejsou i oni příliš drazí na tak jednoznačné rozhodnutí ? Obdobně absurdní je situace, kdy úřad na jedné straně může rozhodnout o vzniku manželství, ale o jeho rozvodu, dokonce se souhlasem obou manželů, může rozhodnout pouze soud. Jak má mít soudnictví vyšší vážnost, nahrazuje-li úřednickou činnost.

Budování minitýmů též naráží na další překážky. Krom několika zatvrzele zpátečnických soudů většina z nich pochopila, že funkce justičního čekatele, tedy osoby rychle se připravující na funkci soudce, je dávno opuštěným přežitkem. Tito byli nahrazeni asistenty soudců, kteří by měli převážně svou prací a osobním kontaktem v minitýmu se soudcem prokázat svoji způsobilost stát se jím sami v budoucnu. Bohužel z dob existence justičních čekatelů přežila představa, že každý asistent soudce se po absolvování nutné praxe a složení odborných zkoušek stane soudcem. Toto je konečně reflektováno i v jeho postavení, kdy odborné zkoušky, ani léta praxe s sebou nepřináší změnu pravomocí ani výraznou změnu finančního ohodnocení. Těžko lze potom předpokládat, že by někdo chtěl být celoživotním asistentem, jak je tomu v některých západních zemích, když se se svojí odborností často vyrovná soudci, nicméně jeho odměna je v porovnání s ním bagatelní. Jistým řešením by bylo, kdyby na asistenta soudce, který jinak splňuje podmínky jmenování do funkce soudce, přešly pravomoci dnes výlučně patřící do pravomocí soudce s tím, že jeho platové ohodnocení by bylo třeba poloviční, oproti funkci soudce. Existuje řada bagatelních sporů, proti kterým není odvolání přípustné, bylo by proto možné stanovit odlišné hranice tak, aby asistenti soudců způsobilí jmenování do funkce soudce rozhodovali bagatelní spory (případy), případné odvolání by řešil pouze soudce daného soudu podle rozvrhu práce a k odvolacímu soudu by se tyto případy mohly dostat jen za podmínek, za kterých dnes rozhoduje Nejvyšší soud o dovoláních. Fakticky by se jednalo o další předstupeň soudcovské funkce, kdy by asistenti řešili již vlastní nápad, a ve kterém by mohli dále prokázat své schopnosti. Takovouto procesní reformou by došlo ke značným úsporám při zachování motivace asistentů soudců. Zároveň takováto praxe by byla odůvodnitelnou pro prodloužení lhůty potřebné praxe pro jmenování do funkce soudce. Je zcela neefektivní investicí, pokud zkušení asistenti odchází od soudů s náležitou kvalifikační zkušeností bez toho, aby kdy měli vůli se do justice vrátit. K udržení asistentů i po "přípravné službě" je proto zapotřebí rozvinout náležitý motivační kariérní růst.

Některé okresní soudy se potýkají s nedostatkem soudců a dřívější nevyřízenou agendou. Bylo by na zváženou, zda v prvních několika letech by soudce neměl mít podobu "cestujícího soudce", jak je tomu též v některých zemích, s tím, že by po tuto dobu několika let musel vykonávat svou funkci kdekoli, kde by ho bylo zapotřebí. Přestože by soudcům musely být hrazeny s tím spjaté náklady, krom mezisoudní solidarity by to znamenalo získání zkušeností z praktické činnosti jiných soudů. Avšak status cestujícího soudce by mohl být jen dočasný, s předem určeným výsledným místem působení, jinak by tím mohla být ohrožena nezávislost soudce, potažmo justice.

Současný systém jmenování nových soudců a jejich centrální početní určování je nadbytečným zásahem moci výkonné do činnosti moci soudní. Domnívám se, že zásadní systémovou změnou by mělo být posílení pravomocí jednotlivých krajských soudů tak, aby na základě množství svěřených finančních prostředků vyplývajících z množství diferencovaného nápadu, mohly tyto soudy sami rozhodovat o zvýšení počtu soudců nebo jiného soudního personálu. Tato otázka úzce souvisí s budováním funkčních minitýmů, kdy soudce by měl určit za jaké osoby využije svěřené prostředky na budování týmu (senátu v širším slova smyslu), tak obdobně by krajské soudy, potažmo i okresní soudy, měly mít možnost si určit, zda finanční prostředky vynaloží na další soudce nebo stejnou agendu bude moci vyřídit efektivněji soudní personál, kterému finanční prostředky rozdělí. Domnívám se, že by mělo dojít ke změně ve jmenování soudců, kdy kandidát by byl jmenovaný do funkce neúřadujícího soudce a z těchto osob působících u příslušného kraje by soud (ať již předseda na návrh soudcovské rady nebo jiným mechanismem) určil, který neúřadující soudce převezme plnou funkci. Neúřadující soudce by měl postavení kvalifikovaného soudního asistenta s pravomocí rozhodovat bagatelní spory, obdobná by byla i jeho odměna, nicméně by byl neodvolatelný. Zpětný posun z funkce soudce na neúřadujícího soudce by mohl být možný jen pro kárné provinění nebo pro rozhodnutí o snížení počtu soudců u daného soudu s tím, že takto "degradovaný" soudce by musel být vždy jmenován k výkonu funkce soudce přednostně, před jinými neúřadujícími soudci. Tím by byla zaručena apolitičnost nabytí a dočasné ztráty funkce soudce. Pochopitelně předestřená změna by znamenala zásadní ústavní reformu. Za zcela nevhodné považuji snížení maximální věkové hranice soudců, aniž by byla dána možnost nezávislé soudní moci rozhodnout o výjimečném prodloužení mandátu. Znamenalo by to potenciální ztrátu nejkvalifikovanějších odborník, úsporu na úkor kvality, nemluvě o věkové diskriminaci.

Často se hovoří o soudcovské inkompetenci. Domnívám se, že se jedná spíše o individuální nedostatek nebo exces, který při medializaci vrhá špatný obraz na celou justici. Opuštění koncepce justičních čekatelů považuji za více než žádoucí, neboť rychlá a cílená příprava absolventů škol na funkci soudce vyvolává důvodné obavy z velmi jednostranného pohledu bez patřičných životních zkušeností. Přestože jsem přesvědčený, že absolvent justičních nebo advokátních zkoušek má obdobné znalosti hmotného práva, zároveň se domnívám, že osoba ve funkci soudce by měla mít širší zkušenosti a pohled na svět, neboť to je zásadním předpokladem moudrého a uvážlivého rozhodování. Nesporuji, že se mezi kandidáty na funkci soudce najdou tací, kteří jsou morálně i životně natolik vyspělí, že by takovou to praxi třeba ani nepotřebovali, nicméně z celkového hlediska je více těch, pro které jiný pohled na svět, pohled z jiného úhlu aplikace práva, může být jedině přínosný. Bohužel těžko lze určit ty, kteří takto vyspělí jsou, rozhodně, kdo však o sobě nemá pochybnosti, je spíše na cestě ke špatnému soudci. Není divu, že v anglo-americkém právním systému se soudci mohou stát jen ti, co absolvovali léta mimojustiční praxe. Jsou z nich potom soudci, kteří lépe mohou vnímat vyjádření i postoje účastníků řízení. Nikde ve světě soudci nevydělávají tolik, jako nejlepší advokáti, nicméně je to jejich kvalita, která ze soudnictví činí prestižní povolání, před kterým smeká i bohatý advokát. Nevylučuji možnost nahradit léta mimojustiční praxe letitou justiční zkušeností, nicméně externí (mimojustiční) uchazeči o funkci soudce by měli mít reálnou možnost jmenování do funkce. Zejména těmto soudcům přicházejícím z mimojustičního prostředí by měla být dána možnost se v klidu seznámit s obvyklými postupy a procedurami uvnitř justice, neboť jejich statistická neúspěšnost mnohdy nepramení z neschopnosti nebo neznalosti práva, ale z neznalosti úřednických justičních postupů. Justice tak přichází o lidi, kteří mohli být kvalitními soudci, ale absence předchozí justiční praxe je zcela diskvalifikovala.

Je lepší dát přednost rychlé a spravedlivé justici, zbytečně bychom litovali jiného postupu. Není na místě šetřit, ale jen zefektivňovat.

Tento příspěvek byl publikován dne 31.8.2010 12:00 na blogu stránek http://houfek.blogy.novinky.cz

Z důvodu zrušení tohoto blogu včetně archivu si jej dovolil autor re-publikovat.