Každá rodina dostane do péče uprchlíka

S ohledem na plánované kvóty EU na rovnoměrné rozdělení uprchlíků mezi členské státy bude stejné pravidlo aplikováno na národní úrovni s tím, že každá rodina dostane do péče a bude zodpovědná za přiděleného uprchlíka.

Nucená pomoc je jen cestou ke vzniku konfliktů a napětí ve společnosti. Pomoc by měla spočívat na dobrovolnosti, solidaritě a ochotě. Stejně jako by byla absurdní idea uvedená v předchozím odstavci o umisťování uprchlíků do rodin, tak je absurdní povinnost členských států přijímat určité množství uprchlíků.

Existují-li právní předpisy zakazující nelegální vstup do Schengenského prostoru, potom přijetí osob porušujících pravidla je nebezpečným signálem pro porušování dalších pravidel. Má-li si Evropa zachovat svoje kulturní paradigma, musí lpět na hodnotách a principech, které jej tvoří. Tedy je-li určité jednání zakázané, potom pokud vývojem nenastaly okolnosti, pro které by mělo být pravidlo zrušeno, nelze upustit od jeho vymáhání vůči určité skupině osob (těch, které jej úspěšně porušily).

Společnost se může obohatit přijetím skupin s jiným kulturním zázemím, nicméně aby tyto příchozí skupiny positivně ovlivňovaly „starousedlíky“, musí být přijaty dobrovolně. Počáteční nedobrovolnost totiž vede k přirozené averzi, které předurčuje meze integraci nebo koexistenci příchozích s jinými kulturními zvyklostmi. Vlna nedobrovolně přijatých osob pak vede k jejich vyloučení z většinové společnosti, vzniku ghett a napětí na jejich styku s původním obyvatelstvem. Nuceným přijetím uprchlíků, tedy nucenou pomocí jim nebude dána šance na začlenění se do většinové společnosti, ale bude jim předurčeno žít v napětí, které kdykoli může eskalovat k fyzickým konfliktům.

Každá skupina obyvatel, každý stát by měl mít svobodnou možnost posoudit, zda přijetí uprchlíků je pro něj možné z hlediska kulturního, ekonomického i bezpečnostního. Státy by však měly mít možnost „nabídnout“ v původních zemích přijetí osob, nikoli se omezit nebo soustředit na ty, kteří od samého počátku porušují zákony. Naopak, kdo poruší stanovená pravidla, tedy kdo ilegálně překročí hranice, by měl být bezprostředně navrácen do země příchodu s nemožností žádat o vstup do EU. Náklady na vyhoštění uprchlíků by pak měly nést členské státy společně, neboť se jedná o ochranu celého Schengenského prostoru.  Má-li však vyhoštění mít odstrašující efekt, musí být bezprostřední, i za cenu, že by se na smluvním základě nacházely tábory imigrantů čekající na konečné rozhodnutí o jejich vyhoštění v zemích, odkud přišli.

Veškerá pomoc je však také limitovaná možnostmi pomáhajícího, znamená ochota přijímat nelegální imigranty ochotu neomezenou? Žádná země není připravena přijmout všechny trpící jiné země a je proto negativním signálem ukazovat, že nelegální imigrace je možným způsobem jak se dostat do „země zaslíbené“.

Primární pomoc by měla spočívat v pomoci v zemích, odkud uprchlíci přicházejí, neboť tam vynaložené prostředky budou zpravidla s ohledem na multiplikační účinek a místní cenovou hladinu daleko efektivnější.

Je chybou žít v apatii a ignoraci dění v okolním světě. Příchod uprchlíků by měl být impulsem pro pomoc se situací v jejich zemích původu, zároveň by však neměl být prostředkem vnucování kulturních zvyklostí.

Náklady spojené s preventivními opatřeními by tak byly pravděpodobně nižší, než přímé a nepřímé náklady spojené s řešením imigračních otázek. Institucionalizovaná pomoc v zemích původu uprchlíků by pak mohla být zároveň investičním stimulem, možností ekonomického růstu, jejíž positivní externalitou by byl rozvoj životní úrovně těchto zemí.