Česko musí zaplatit dluhy Řecka

Na základě většinového hlasování ministrů zemí EU bylo rozhodnuto, že Česká republika s ohledem na jednu z nejnižších zadlužeností a rychlý hospodářský růst převezme dluhy Řecka.

V rámci solidarity a záležitosti společného zájmu EU je totiž nutné, aby dluhy země vzniklé z její nevhodné hospodářské politiky převzala jiná země. Nebo to platí pouze v případě, že nevhodnou zahraniční politiku učiní země, která je ekonomicky a mocensky silná?

Za situace, kdy Německo oficiálně (byť pravděpodobně oproti skutečné vůli značné části svých obyvatel) prohlásilo připravenost a otevřenost přijmout uprchlíky, je poněkud absurdní, aby se nyní dožadovalo stanovení kvót a přerozdělení příchozích uprchlíků. Je to jako pozvat si návštěvu a zbavit se jí pak umístěním u sousedů. Tím spíše se projevuje mocenský aspekt s ohledem na to, že Německo přerozdělení (kvóty) razantně rozhodlo prosadit až v okamžiku, kdy se problém s uprchlíky stal problémem Německa, nikoli jen jiných zemí.

Silové rozhodnutí nikdy dlouhodobě nezůstane bez odezvy, naopak je základem pro dlouhodobou averzi, bez ohledu na to, že účinky takového silového rozhodnutí dávno pominou. Jsou-li země přinuceny akceptovat přijmutí osob proti jejich vůli, zákonitě to přináší averzi vůči těm, kteří takto rozhodli a také vůči těm, kteří mají být za těchto okolností akceptováni. Pokud byste se před 2 lety někoho zeptali, jaký má postoj k Syřanům, většinou by se jednalo o postoj zcela indiferentní, otevřený spolupráci a komunikaci. Dnes je situace natolik vyostřená, že negativní postoj k uprchlíkům dokonce předčí tradiční negativní protiromské postoje.

Není divu, že se občané budou svých politiků ptát, jak je možné, že dosud nebylo dost financí na podporu sociálně slabých (ať již důchodů, studentů, mladých rodin, nemocných či postižených), ale najednou je dost finančních prostředků na zaopatření tisíců lidí, jejichž zapojení do ekonomické aktivity je přinejmenším diskutabilní.

Evropská unie svým postojem zcela pošlapala principy spolupráce jejích zemí, ochrany své integrity (včetně ochrany hranic). Dosavadní politika vyhošťování se jeví z dnešního pohledu zcela absurdní či groteskní. Konečně je to něco podobného, jako by USA otevřelo své hranice do Mexika a bylo ochotno přijmout kohokoli.

Uprchlický problém má jistě řadu solidárních aspektů, ale akceptací masové vlny příchozích, kteří byli schopni zaplatit za zprostředkování cesty nemalé finanční výdaje, není dobrým signálem pro ty, kteří skutečně trpí ve stejných zemích a nemohou si takto drahé protiprávní jednání dovolit. Je to signál, že je akceptovatelné podplácet a vědomě porušovat zákony s tím, že děje-li se to v masovém měřítku, je to dovolené. Paradoxně je rozhodnutí plivnutím na skutečně trpící a projeven absolutní neschopnosti zahraniční a společné bezpečnostní politiky.Jediný kdo se může radovat, je Rusko, koho dnes totiž zajímá, co se děje na Ukrajině.

EU se měla a má orientovat na pomoc v zemích původu uprchlíků, konečně možná by taková pomoc byla nejen efektivnější, ale i levnější. Přestože ekonomické ukazatele indikují ekonomický růst a snižování nezaměstnanosti, je logickou otázkou, zda tisíce lidí bez znalosti jazyka a často bez potřebného vzdělání či alespoň znalostí a dovedností vůbec mají nějakou šanci nespoléhat se na sociální systém zemí, kam budou umístěni. Podstatnou okolností totiž je, že uprchlíci nehledají dočasné útočiště do zlepšení bezpečnostní situace v jejich zemích, ale jde jim spíše o trvalé přesídlení, často však spíše z ekonomických důvodů.

EU se tak svými rozhodnutími dostává do situace, kdy ohrožuje nejen svou integritu, ale i integritu svých členských zemí. EU měla zvolit pozitivní motivaci k přijímání uprchlíků, která ve svém výsledku mohla vést po „touze“ uprchlíky přijímat. Takovou motivací by mohla být finanční podpora z fondů EU za každého přijatého uprchlíka. Věřím, že pokud by EU nabízela např. 2.000 EUR měsíčně každému, kdo ubytuje a postará se o uprchlíka, že by uprchlíků byl v tomto ohledu spíše nedostatek. Zároveň by paradoxně byly nejvíc motivovány státy, které  dosud uprchlíky nejvíce odmítaly a pro které by taková podpora mohla být ekonomickým stimulem (např. pro Řecko či Španělsko velmi významným).

Za současné situace bychom měli akceptovat rozhodnutí českým způsobem. Nejvhodnějším místem umístění uprchlíků by bylo do západních pohraničních oblastí, které si to s ohledem na ekonomický rozvoj jistě zaslouží. Zároveň bychom měli plně respektovat práva uprchlíků na volný pohyb. V pohraničních oblastí je zvykem učit se jazyku a kultuře sousední země, proto by i uprchlíkům měly být takové informace poskytnuty. Pokud by se tedy čistě náhodou stalo, že by často odjížděli za svými známými do Německa, pak by to přeci nebylo nic špatného, neboť by se vlastně jednalo o podporu jejich kultury a sociální soudržnosti.