Oklamaní a podvedení

Byly kdysi dnové…. zpívali si dávno Voskovec s Werichem. Ano, byly kdysi dnové, na které můžeme být v naší novodobé historii právem pyšní.  

Namátkou – legie za 1. světové války, bojující na frontách od Itálie přes Francii do Ruska až do Vladivostoku. Letci ve Velké Británii, 1. československý armádní sbor na východní frontě, odmítnutí podepsat tzv. moskevské protokoly, které v podstatě legalizovaly okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy, Františkem Kriegelem a další. Bylo by jich víc než dost.

Stejně tak ale byly „dnové,“ za které bychom se měli stydět. Patří mezi ně především osobní selhání tří našich prezidentů.

Prvním byl Eduard Beneš, který přišel o republiku hned dvakrát. Abdikoval 5. října 1938 (po Mnichovské dohodě). Nechal si převést nejméně milion korun v britských librách na konto v londýnské bance, a 22. října 1938 s manželkou do Londýna odletěl. 

Po druhé pak v únoru 1948. Později si postěžoval, že ho Klement Gottwald oklamal a nesplnil pranic z toho, co původně sliboval. Deset minut prý stačilo Gottwaldovi, aby zlomil Beneše a přiměl jej k obměně vlády podle komunistických not. Prý mu vyhrožoval zatýkáním (komunisté měli již pevně v rukách ministerstvo vnitra), občanskou válkou (v továrnách komunisté zakládali ozbrojené lidové milice) a zřejmě i intervencí sovětské armády (na rakouských hranicích stály připravené divize po zuby ozbrojených ruských vojáků. Ze země před krutou  totalitou pak v období let 1948 až 1989 uprchlo do emigrace na dvě stě tisíc lidí. „Gottwald prý také naznačoval, že by bylo možné znovu otevřít Benešovu odpovědnost za mnichovské události roku 1938, což by takový kostlivec v prezidentově skříni,“ popisuje historik Oldřich Tůma. Komunisté pak během svého panování popravili z politických důvodů 248 lidí, z toho jednu ženu Miladu Horákovou, režim okradl živnostníky o živnosti, v rámci kolektivizace sedláky o prosperující grunty, a pomocí měnové reformy všechny lidi o úspory.

A pak plačící Dubček. Komunista, který dlouho nemohl pochopit, co jsou Rusové zač, až dal Brežněv pokyn a vojska Varšavské smlouvy zlikvidovala tzv. Pražské jaro a nastolila vládu jeho drabantů v čele s Gustávem Husákem. Dubčekovi zbyly jen oči pro pláč „A tohle udělali mě,“ hořekoval tehdy oklamaný první tajemník KSČ. Že to „udělali“ Rusové celé republice ho nenapadlo. Pak ještě stačil jako předseda Národního shromáždění podepsat tzv. "pendrekový zákon", a odebral se do komunistického zapomnění, odkud ho vytáhla až sametová revoluce.

Prezident Miloš Zeman se podle šéfa zahraničního odboru Hradu Rudolfa Jindráka, cítí být dnešním postupem Ruska „podvedený a zklamaný“. Je to vlastně trochu zastydlý osmašedesátník, který kdysi věřil tomu, že se dá ruská knuta, pod kterou živořila naše svoboda, humanizovat. Dlouho také věřil (a možná stále ještě věří) čínskému prezidentu Si Ťin-pchingovi, který sliboval masivní investice do české ekonomiky, ze kterých se ale odehrála jen malá, dalo by se říci nepatrná, část. Jejich slávu dnes hájí už jen Jaroslav Tvrdík a pražská Slávie, pohybující se s velkými obtížemi kdesi ve třetí evropské lize.

A teď se Zeman cítí být podvedený Putinem, kterého do nedávna nekriticky velebil.„Před několika dny jsem řekl, že Rusové nejsou blázni a že na Ukrajinu nezaútočí. Přiznávám, že jsem se mýlil,“ řekl dále prezident. Posypal si hlavu popelem atd.

Tuzemská hlava státu ale svým veletočem také otevřela pověstnou Pandořinu skříňku. Velmi bouřlivé reakce Rusů na sebe nenechaly dlouho čekat. "Ty starý senilní blázne! Přerušte všechny dodávky z Ruska, včetně plynu. Buďte důslední! Ještě jste se nám nezodpovídali za Koněva,“ spílala mu v tisku paní Olga. Proputinovská zase média píší, že „Zeman je prohnilý český mrzák.“

Přitom ta samá média ještě nedávno velebila Zemana, když chtěl jet do Moskvy na vojenskou přehlídku, které měl přihlížet z čestné tribuny společně s takovými vůdci jako jsou Kim čong-un, Alexandr Lukašenko či Raúl Castro. O mnoho víc světových diktátorů si to netrouflo. Po odmítavé reakci vlády sice na konec do Moskvy jel, ale samotné přehlídky se nezúčastnil.„Volného“ času využil k setkání se slovenským premiérem Robertem Ficem, který do Moskvy také přijel.

Inu, pro dobrotu na žebrotu.

Proč o tom ale mluvit? Proto, že bychom to měli mít na paměti, až půjdeme v říjnu volit komunální politiky, a někdy v lednu příštího roku prezidenta. Až nám bude Miloš, který zaplať Pánbůh už nemůže obhajovat, doporučovat nějakého Babiše či Okamuru nebo jinou podobnou bytost z politického podsvětí. V historii bohužel neplatí pořekadlo „třikrát, a dost,“ natož pak „dvakrát, a dost,“ rozhodovat budeme sami.

Vědomí by nám nemělo zastřít ani čerstvé oznámení, že Zeman hodlá vyznamenat ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenskeho. Přichází to, jak se říká, s křížkem po funuse.

Samozřejmě, díky tomu, že jsme členským státem obranného společenství NATO, nám nehrozí, že bychom byli dnes okupováni cizí mocností (nerad bych se mýlil). A tak bude ještě více než dva měsíce na Hradě Miloš Zeman fňukat nad situací, na jejímž vzniku se sám podílel.

Při procházení dlouhými chodbami Pražského hradu si možná povšimne, že mu rychle ubývá všelijakých poskoků a podržtašek . Může přitom vzpomínat na doby vrcholné slávy, kdy s přítelem Putinem navrhoval „hubit“ novináře, což bylo i pro Putina trochu silné kafe.

Ivan Bednář, ivanbednar.blog.idnes.cz