„Normalizace“ ÚSTR pokračuje

Mnozí lidé varovali, že ČSSD, v tichém spojenectví s KSČM, vyvolala nedávnou krizi v Ústavu pro studium totalitních režimů proto, že chce tento Ústav ovládnout a nasadit tak naší nedávné historii náhubek. Především by měl být omezen výzkum padesátých let, ve kterých se aktivně angažovali jak členové dnešní KSČM, tak i členové ČSSD, či někteří pozdější disidenti. Zapomenuto by mělo být působení jak Jaroslava Šabaty (řídil čistky na vysokých školách v Brně), tak otce Miroslava Grebeníčka (mučil politické vězně v Uherském Hradišti). Nepřístupné by měly zůstat dokumenty, dokládající spolupráci některých pozdějších disidentů (např. Jiřího Dienstbiera staršího) či současného předsedy KSČM Vojtěcha Filipa s komunistickou Státní tajnou bezpečností, apod. 

Smutnou roli v této vyvolané krizi, která vyvrcholila odvoláním ředitele Ústavu Daniela Hermana a dalších vedoucích pracovníků a protestním odstoupením renomovaných členů Rady Ústavu, sehrála i někdejší disidentka Petruška Šustrová, která se postavila na stranu levicově orientovaných členů Rady (M. Uhl, L. Jelínek) a s paralyzací činnosti Ústavu de facto souhlasila.

Nová ředitelka ÚSTR Pavla Foglová 15. května 2013 představila nové členy Rady Ústavu, který má podle zákona zkoumat a připomínat důsledky činnosti zločinných organizací založených na komunistické a nacistické ideologii, které v letech 1938 - 1945 a 1948 - 1989 prosazovaly potlačování lidských práv a odmítaly principy demokratického státu. Rada Ústavu kromě jiného projednává obsazení místa ředitele Ústavu, ředitele Archivu bezpečnostních složek, projednává a schvaluje výroční zprávu o činnosti Ústavu apod.

Noví členové však vzbuzují důvodné podezření, že nebudou, vzhledem ke své minulosti, moci základní zadání činnosti Rady naplnit.

Do Rady bylo jmenováno pět někdejších členů KSČ: Petr Pithart, Vilém Prečan, Jan Rataj, Zdeněk Beneš a Karel Vodička. V případě Jana Rataje se podle historičky Heleny Krejčové dokonce jedná o normalizačního učitele marxismu – leninismu z 80. Let minulého století. "V letech 1981 - 1990 působil v Ústavu marxismu-leninismu UK v Praze, kde učil adepty humanitních věd dějinám KSČ a mezinárodního dělnického hnutí," píše Krejčová. Podle Krejčové se ve své kandidátské práci Jan Rataj nejprve vypořádal s „revizionismem“ české historické produkce 60. let, protože v ní „rezidovala hlediska buržoazně demokratická a glorifikace tzv. Hradu“. Rataj také ve své práci zhodnotil politiku Československé strany lidové jako „falešnou protimarxistickou alternativu, manipulující se společenským vědomím a politickými postoji nezralé části dělnické třídy a ostatních širokých vrstev pracujících, stavějící je v rozporu s jejich objektivními potřebami do buržoazní fronty a vzdalující je společnému boji s revoluční dělnickou třídou," napsala Krejčová.

Nelze se ubránit absurdní představě, že by po porážce Německa v roce 1945, zasedali v denacifikační radě, která měla Německo zbavit nacistické minulosti, bývalí nacisté, i když v sovětské zóně k tomu samozřejmě docházelo.

Situace v ÚSTR tak připomíná rok 1970, kdy po násilně potlačené „kontrarevoluci v letech 1968 a 1969“, bylo úkolem nového komunistického vedení situaci ve společnosti uklidnit a normalizovat a dosadit do vedení státu „osvědčené soudruhy“. V rámci české normalizace se Gustáv Husák v roce 1969 stal generálním tajemníkem KSČ, a později v roce 1975 i prezidentem. Dubček postupně z politiky zmizel - nejprve na post předsedy Federálního shromáždění, pak na velvyslanectví v Turecku. Přestože komunisté veřejnosti ještě po jeho odvolání z čela KSČ tvrdili, že ho čekají "další důležité úkoly", o rok později ho vyloučili ze strany. V novinách, televizi i rozhlase se měnili ředitelé a šéfredaktoři. Zároveň cenzurní Český úřad pro tisk a informace (ČUTI) zastavil vydávání časopisů Listy, Reportér, MY 69, Plamen. O něco později byly zastaveny Svět práce, Tvář, Host do domu, ostravský Červený květ, brněnský Index. Aby byla normalizace úplně jistá a každý věděl, jak má na rok 1968 nazírat, přijali v prosinci 1970 komunisté "Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti". Éra zvaná jako normalizace trvala až do listopadu 1989.

Chtějí komunisté, za pomoci ČSSD, normalizovat Ústav pro studium totalitních režimů, aby nehrozilo, že se lidé dozvědí o minulosti jejich kandidátů, které chystají do voleb v příštím roce? Nastává doba zralá pro nové „Poučení z krizového vývoje?“ Mnohé tomu nasvědčuje.

Ivan Bednář