Ministryně absurdní komedie

Michaela Marksová Ministryně zraje jako staré víno. Po několika menších peripetiích sahá v poslední době po palmě mistra absurdní komedie.

Jsem nepotřebný. Zbytečný. K ničemu. Alespoň v očích ministryně Michaely Marksové (ČSSD), která dělí lidi na potřebné, a pochopitelně ty druhé, tj. logicky nepotřebné. Ale nestěžuji si. Kdybych byl, nedej Pánbůh živnostník, byl bych na tom ještě hůř. Byl bych parazitem. Alespoň to tvrdí ministr Jan Mládek (ČSSD).

 O potřebné se Marksová pečlivě stará, na nepotřebné ani nepomyslí.

Příkladem budiž koncepce sociálního bydlení, kterou předložilo Ministerstvo práce a sociálních věcí a kterou schválila vláda. Už se připravuje zákon. Má být hotov do konce pololetí příštího roku. Návrh počítá se třemi stupni bydlení pro potřebné - s krizovým bydlením, sociálními byty a dostupnými byty.    

 Jejich fond by měla vytvořit obec. Kde je má ale obec brát?

Takže se nejspíš brzy dočkáme toho, že budou chodit domovní důvěrnice (zasloužilé členky sociální demokracie) a určovat, jaký byt je vhodný pro krizové bydlení, jaký pro sociální byt a jaký je byt dostupný. Mohli by, tak jako za bolševika, také kontrolovat, zda je byt plně využit, zda nájemce náhodou nebydlí v nějakém moc velkém bytě. V tom případě je pomoc snadná. Přidělíme mu tam potřebného nájemníka. To si vynutí i jiný zákon – na kolik metrů čtverečných má nárok jeden nepotřebný člověk. Faltýnek s Babišem by k tomu mohli dát přílepek, že zákon se nevztahuje na zaměstnance Agrofertu.

To už tady přece za komunistů bylo. Pořád si říkáme, že se vše postupně a nenápadně vrací do dob byrokratického ovládání občanů, že postupně ztrácíme svoje svobody a stále víc se kolem nás roztahuje stát, řízený moudrou sociálně demokratickou stranou. V praxi to ale vidět nechceme a jako dítě, které si myslí, že nepříjemná věc zmizí tím, že si zakryje oči a nebude ji vidět, zavíráme oči v bláhové naději, že to není pravda.

Je to pravda, a je krutá.   

Pamatuji se, jak jsme si koncem sedmdesátých let pořídili chalupu. Jednalo se o prázdné stavení, ve kterém nikdo už dlouho nebydlel. Tomu odpovídal její stav. Když jsme chalupu dali jakž takž do pořádku, že se v ní dalo bydlet, přihlásil se stát a chtěl nám přidělit nájemníka. Jezetdé potřebovalo pracovní síly a nemělo pro ně byty. Tak měla posloužit rekonstruovaná chalupa.

Dalo dost práce (a také to něco stálo na různých všimných a pozornostech pro úředníky) než jsme dosáhli vyjmutí chalupy z bytového fondu a tím jsme se nebezpečí nuceného nájemníka zbavili. Vyprávějte to dneska mladým, jak to tehdy chodilo.

O nepotřebných není v koncepci Michaely Marksové ani slovo. Svět fanatické feministky, revolucionářky a bojovnice za práva menšin, podporovatelce gender-ideologie či homosexuálů a dalších sexuálně nemocných (s Dientsbierem ruku v ruce) je jiný. Ti všichni jsou potřební.

 K čertu s těmi nepotřebnými, byť je jich většina. Vystěhovat je z jejich bytů a umístit tam potřebné. Nepotřební mohou jít bydlet třeba pod most. Ale tím se z nich stanou potřební. A budou se moci vrátit zpátky do svých bytů.

Chápete jak je to absurdní?

Ivan Bednář

ivanbednar.blog.iDNES.cz