Julínku, Cikrte pojďte sem....

vy kluci ušatý, vy jste snad museli pustit něco do vzduchu, ne? No nekoukejte na mě, jináč přece není možný aby to se mnou hned po Novým roce takhle šlehlo. Začínám si připadat jako spolupachatel zdravotní reformy, který má ostatním občanům demonstrovat jak se to má dělat.

Kdo se někdy ráno probudil se zablokovanými zády určitě mi potvrdí, že je bez pomoci a bez slz v očích téměř vyloučeno odebrání se na pracoviště. Toto mě postihlo hned druhého ledna, podotýkám, že určitě ne jako následek prohýřené silvestrovské noci, přesto jsem se na pracoviště odebrala, s pomocí kolegyň dokonce i vystoupila z auta a odemkla dveře a s pomocí léků uklidnila příšernou bolest. Protože jsem si ale nebyla jistá zda tělo pajcuji těmi správnými léky a zda nebude potřeba obstřik, zavolala jsem si ke své lékařce, která měla druhý den mít ordinační hodiny v obci kde bydlím a pracuji. Bohužel, bylo mi sděleno že do naší obce se paní doktorka bude obtěžovat až následující týden. Bolest byla následující den již jen tupá a nikoli bodavě ostrá, přesto jsem si těch deset kilometrů k lékařce zajela do její mateřské ordinace. Dostala jsem recept, zaplatila jsem 30 Káčés, byla jsem ujištěna že budu doplácet v lékárně kolem dvaceti korun, tak jsem se tam odebrala, zaplatila 425 Káčés a neschopna jakéhokoliv dohadování jsem jela zase zpátky na pracoviště. Ony se totiž téměř všechny moje love story s lékařskou péčí odehrávají v pracovní době, přitom moje pracovní doba není nijak dramatická. Ještě musím dodat že jsem odmítla nabízenou neschopenku. Často jsem si mezi známými stěžovala že se mi vyhýbají všechny normální zimní a podzimní virózy, že zrovna já musím trpět chorobami podezřelými, jejichž název si ani nepamatuji a musím ho nosit někde napsaný, a ejhle, v pátek večer jsem si lehla a ráno už jsem nevstala, zmítána kašlem a oslabena zvýšenou teplotou. Ležela jsem celý víkend, celé noci jsem prokašlala, ono se totiž v noci kašle nejlíp, asi aby z toho zbytek rodiny taky něco měl, přes den jsem proto byla slabá jako malé dítě a motala jsem se jak nudle v bandě. Tělo jsem pro změnu pajcovala léky na tento druh choroby určenými, volně prodejnými. Protože se přidala i rýma, kapala jsem si koupené kapky asi půl dne, a po této době jsem je pro nesnesitelné pálení v nose šlehla do koše. V pondělí ráno jsem se opět odebrala na pracoviště s tím, že buď to půjde, nebo to nepůjde. Nešlo to a tak mě na moji žádost ředitel ještě pro tento den celkem ochotně pustil domů. Zřejmě z obavy, že pokud mu nakazím zbytek mančaftu, může to tam zavřít. Jeho ochota se ukázala prozřetelná a v úterý jsem nastoupila do práce téměř ve formě. Pokud bych si šla pro neschopenku, moje marodění by se určitě protáhlo nejméně na týden a vida, tři dny to spravily. Proto mi ve zdravotní reformě chybí možnost být doma alespoň ty tři dny bez neschopenky. Stejně marodíme tuto dobu zadarmo a ty tři dny opravdu pomůžou. O téhle možnosti se už mluvilo a já bych se za ní velmi přimlouvala. Jak si budou firmy hlídat lajdáky, kteří by si chtěli touto možností prodloužit dovolenou už není naštěstí moje starost. Ještě bych na závěr chtěla podotknout že na rychlém ukončení mojí virózy má možná i dost vysoký podíl pohled na moji domácnost, kde po tři dny vládli moji tři muži, jimiž moje domácnost oplývá. Když sem se lekla já, což teprve takový vir, ten je daleko menší, a možná místo pouhého leknutí prostě chcípnul. Nepochopím, že muži se zájmem o vše technické můžou trpět utkvělou představou že pouhé uchopení vysavače způsobuje okamžitou smrt. Tak se mějte hezky a buďte zdraví.