Popelku si všichni pamatujeme z dětství z pohádek jako chudou dívku, která ke štěstí přišla. Je ale také námětem opery od Gioacchina Rossiniho a ve Stavovském divadle si tak o ní můžete udělat i zcela jinou představu.
S moderními verzemi mívají někteří diváci problém, já však na takové kvalitní nezvyklé interpretace tradičních děl nedám dopustit již od doby, kdy jsem se zamilovala do operního žánru díky jedné takové inscenaci. O síle moderních vyjadřovacích prostředků jsem se tehdy přesvědčila nikoliv v hledišti divadla, ale na chalupě, kdy jsem měla k domácím pracím puštěnou televizi s rakouským vysíláním jen jako kulisu. Dávali zrovna Mozartova Dona Giovanniho ze Salzburgského festivalu z roku 2008 pod režijním vedením Clause Gutha a scénografa Christiana Schmidta. Rozhodně to nebyla situace, kterou by si kterýkoliv tvůrce pro pochopení svého díla přál, poslouchal jsem jen na půl ucha, nebyla jsem žádný znalec Giovanniho a navíc jsem chytala z cizí řeči jen velice málo. Ale jak děj opery postupoval, čím dále více mě to vtahovalo a to, že byl Don Giovanni zasazen do současné scenérie vše jenom ještě posílilo.
A podobným způsobem mě okouzlila i Popelka ve Stavovském divadle v pojetí režisérky Enikő Eszenyi, scénografa Kentaura a kostýmní výtvarnice Biancy Imeldy Jeremias. Díky jejich svěžímu pohledu si rázem uvědomíte, že Popelka je vlastně žena, které si v jednu chvíli řekne, "proč se tady mám věčně popelit" a jde si za svým předurčením a všechno kolem ní včetně žebráka proměňujícího se v Anděla ji v jejím úsilím podpoří. Vynikne také motiv nevlastních sester, prospěchářek, které se přiklánějí k tomu, kdo má moc a peníze. Ani tak se v Rossiniho opeře nezaměřují na ničení života Popelce, jako spíše na zvyšování své společenské prestiže. Ironií osudu si však namlouvají podkoního v šatech prince.
Zpracováním se tak zvýraznil stále vysoce aktuální duch opery poprvé uvedené již v roce 1817. Skvělé vyznění díla podpořila také čtveřice ústředních představitelů rolí Michaela Zajmi (Angelina – Cenerentola), Martin Šrejma (Don Ramiro), Jiří Hájek (Dandini), Marie Fajtová (Clorinda), Stanislava Jirků (Tisbe), jejichž společná energie je vynikající. Z mužských protagonistů pak barytonista Jiří Hájek zaujme tím, že si přidává do charakteru role ještě drobné vtipné herecké nuance. Marie Fajtová i Stanislava Jirků je každá jiná a ztvárnění nevlastních sester si vysloveně užívají a ozvláštňují je i mimickými prostředky. Třešinkou na dortu jsou pak scénograficky zvolené předměty, s kterými zpěváci musí pracovat, štafle, hokejka, plastová konev, které nepůsobí rušivě, ale naprosto zapadají do celkového konceptu.
A před očima mi ještě teď zůstává závěrečná scéna, kdy Popelka stojí na scéně v úžasných šatech lehce tvarově historizujících, ale přitom moderních, posetými světýlky, vědoma si svojí hodnoty a proto si vlastně "ukradne" závěrečné sólo pro sebe. Pokud dokáží tvůrci s operou pracovat tímto způsobem a umožní divákům pochopit hlouběji myšlenky díla, má moderní zpracování své opodstatnění a opera tak může zůstat stále živá i v době, která se už od časů Rossiniho tak moc proměnila.
