O Semaforu jsem blog chtěla napsat již dlouho, je fenoménem, který stojí za pozornost, a v době vánočních svátků je jeho význam ještě důležitější, pospolitost z každého představení přímo čiší.
Přiznávám, že pro mě cesta k Semaforu byla celkem křivolaká. V dětství sice u nás doma zněly z kazety písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, které si tatínek rád pouštěl, a v televizi jsem zahlédla scénky Jonáše s Melicharovou. Zaregistrovala jsem také, s jakou vervou se herečka Jitka Molavcová dokáže do saxofonu opřít a tahle zkušenost mě časem přivedla i k poslechu dalších výborných saxofonistek, jako je třeba Candy Dulfer. Nizozemská interpretka navštívila několikrát Lucerna Music Bar a vždy byla famózní. Její skladba Lily Was Here zazněla mimochodem i v seriálu Beverly Hills, 90210, naživo vám ale tyhle tóny rozvibrují každou buňku v těle.
I když jsem od studia vysoké školy v Praze, do Semaforu mě nikdy nenapadlo zavít. Kromě operetky Mam´zelle Nitouche jsem jiné jejich hry ani neznala. Nebýt kolegy v práci, který je velký fanoušek Jiřího Suchého, patrně by i u toho zůstalo. Poté co jsem jejich specifickou poetiku nasála na několika představení plnými doušky, tak na ně ovšem nedám dopustit. Naposledy jsme v divadle s manželem zhlédli v září hru Začalo to Vestpocketkou a představení byl jako vždy velký zážitek. Ten laskavý humor je prostě v naší době potřeba a neutuchající elán a sehranost dvojice Suchý-Molavcová jsou naprosto jedinečnou záležitostí.
To, co mě na představeních v Semaforu naprosto fascinuje, je sounáležitost, kterou celý ansámbl evidentně prokazuje, jakoby hudebníky, herce a zpěváky spojovalo neviditelné vlákno komunity, vzájemného naladění se a "člověčenské" podpory a toho, že je jim spolu prostě dobře. Tahle pozitivní energie je valící se tsunami srdečnosti, která diváky přenáší na místo plné úsměvů a laskvosti, které se ve světě jinak tak obtížně hledá. Přispívá k tomu nepochybně i fakt, že hudebníci jsou součástí dění na jevišti více než v mnohých jiných divadlech a často se stávají přímými aktéry děje.
Kdysi jsem velmi ráda četla knihy Nevyšlapanou cestou a Dále nevyšlapanou cestou od amerického psychoterapeuta Morgana Scotta Pecka, který dovede srozumitelně pojmenovat a vysvětlit skutečnosti, které jsou pro duchovní vývoj nezbytné. Mimo jiné v jeho knihách naleznete i zajímavý pohled na vytváření komunit. A tohle sdílení, či prosté bytí mezi lidmi v okruhu svých blízkých, jsem obdivovala. A Semafor je mi v tomhle inspirací, byť jsem "pouhou" divačkou.
Pokud byste se chtěli po vánočních svátcích naladit na tuhle přátelskou notu, divadlo Semafor zpřístupňuje na svých stránkách některé ze svých her. Dosud to byla Opera Betlém a od 27. 12. bude v čase, kdy obvykle bývají představení, možnost pustit si Kytici a Lysistratu. Přímo v tento den si lze užít i dvoják a zažít semaforský večer alespoň takhle na dálku.
A přeji Semaforu, ať v příštím roce může zase rozdávat radost divákům v hledišti naživo a ať se i Vám daří plnit si své sny. Jedním takovým mým vysněným přáním bylo psát o hudbě a můžete se těšit v roce 2021, že s kamarádkou v projektu Divoušky budeme přinášet zajímavé hudební tipy. A když už jsou ty Vánoce, tak máme pro Vás jednu ochutnávku. Divouška D doporučuje nedávno zveřejněný klip White Christmas od Imagine Dragons a moje oblíbené CD z roku 2010 je A Christmas Cornucopia od Annie Lennox. Jaký je oblíbený Váš interpret o Vánocích? Podělte se o své hudební oblíbence. Krásné Vánoce!
