Je pomsta opravdu sladká?

"Pomsta bude sladká," řekne s poťouchlým úsměškem gangster, zatímco s kvílením pneumatik odjíždí ze scény, aby se v dalším obrazu vrátil a protivníka prostřílel skrz naskrz. Nejlépe ve vaně či v posteli, kde je ´provinilec´ beze zbraně a možnosti se bránit, čímž je totálně ponížen. Filmový hrdina je spokojen a své definitivní vítězství jaksepatří zapije. Ke konci je obvykle také zabit :-) V dětství jsem si myslela, že život je přesně takový, jako ve filmech a pomsta je nutnost. Jinak si člověk nevybojuje své místo na slunci.

Občas jsem trávila čas přemýšlením, co bych dělala, kdyby mi někdo něco provedl. Jestli bych si někde sehnala pistoli a zabila ho. Ta představa se mi zdála hrozná. Co ho jen zneškodnit, kopnout na správné místo? Naučit se bojové umění a pak mu to jednou ranou natřít... Když jsem se večer vracela ze zkoušek pěveckého sboru, trošku jsem se bála, že se ze stínu vynoří úchylák a roztáhne kabát, jak se šuškalo ve škole. Nic se nestalo, tak jsem se bát přestala. Kdo by se v totalitním Československu zabýval tím, že někdo vyskočí za rohem? Když je tolik zábavnějších věcí, o kterých může malá holka přemýšlet? Například jak zmizet před imperialistickou atomovou bombou... :-)

Pak jsem studovala žurnalistiku a postupně pronikala do toho, jak novinář lavíruje, aby zjistil to, co potřebuje, a přitom napsal něco, co aspoň on považuje za objektivní a vyvážené. Uvědomovala jsem si sílu veřejně řečeného slova - jak mocná zbraň to může být. A jak slouží k pomstě.

V té době jsme s přítelem propadli paraglidingu. Přihlásili jsme se na kurs k mladému chlapíkovi z Moravy, protože jeho kurs byl nejlevnější. Brzy jsme zjistili, že je to trochu šílenec, sám už měl zlomené nejméně dva obratle poté, co přistál na skále a náhlý poryv větru ho z té skály shodil. Nenechali jsme se odradit. Vrhnout se do vzduchu bylo příliš lákavé.

Šlo to skvěle. Začínalo se na Slovensku. Na podzim na Stolové hoře na Pálavě. Pak jsme jeli do Slovinska. Tam nastal první kiks. Přítel si při startu narazil čéšku a zlomil si ji. Zbytek pobytu tiše trpěl a pojídal brufeny. Nebyl na něj hezký pohled, ale pomoci jsem mu neuměla. Po několika měsících se oklepal a jelo se dál.

Na podzim jsme dostali nabídku jet do severní Itálie. Bylo to nejkrásnější létání, jaké jsem zažila. Ale také poslední. Přítel si při přistání narazil páteř. U lékaře na ambulanci lhal, protože cestovní pojištění se nevztahovalo na extrémní sporty. Italský lékař nepřišel na to, že jde o páteř, věřil příteli, že je to obražená ledvina. Proto se nepokusil o zafixování páteře. Dva dny jsem se musela dívat, jak přítel strašně trpí bolestí, a opět jsem mu nemohla nijak pomoct. Oba jsme pak měli vztek na organizátora, že nám nedal chrániče páteře, protože pak by se tohle stát nemuselo.

Uvažovala jsem o tom, že někde zveřejním, co se stalo, abych varovala ostatní před nezodpovědným lektorem paraglidingu. Surfovala jsem padáčkářskými weby, uvažovala, kam to pošlu... A pak jsem to nechala plavat. Co když ublížím jeho rodině? Má ženu a malé dítě, říkala jsem si. Vztek vychladl a nechtěla jsem ho dál rozdmýchávat. Zbyla jen lítost, že jsme nezískali pilotní průkaz a nemůžeme zkoušet létat jinde a sami. A několik týdnů snů, ve kterých jsem se ještě prolétla.

Taky jsem měla připravený varovný dopis majiteli bytu, který se nechoval moc dobře k mé mamce v podnájmu. Neposlala jsem ho. Je to zbabělost? Pro někoho ano. Já jsem přesvědčena, že to bylo správné rozhodnutí. Pokud člověk nechce trpět stupňujícím se sporem, nesmí zažehnout první jiskru.

První krok je nejdůležitější a může přehodit životní výhybku úplně jiným směrem. Může dokonce život úplně pokazit. Já jsem se mnohokrát rozhodla nevěnovat energii pomstě. Časem už ani myšlenkám na pomstu. Hodila jsem to za hlavu a ulevilo se mi.

Je to ze začátku těžké. Občas jsem se rozčílila, když jsem měla dojem, že mi někdo ubližuje. Většinou to byly malichernosti. Každá další hádka ve mě ale zanechávala tak hořkou pachuť, že jsem si zpětně říkala: Proč to vlastně dělám, když mě to netěší? Pomsta nebyla sladká, naopak - čím dál víc hořkla na jazyku. I v srdci.

Ztratila jsem kvůli svému hněvu několik přátel. Netrápím se ani tak tím, že se oni naštvali na mě - to je v jejich hlavě. Mnohem víc mi vadí, že já jsem se neovládla. Každý přece intuitivně chápe, že ten, kdo dovede ovládnout své emoce, je pánem situace. Koneckonců bývá to tak i ve filmech - kdo se ovládá, je vždy ten, kdo působí moudře a důstojně.

Jak říká jeden z nejmoudřejších lidí historie Lao´c: "Kdo přemáhá sebe, je mocný."