Jak jsme se potkali se strachem (a pomohli malinké Romce)

Zrovna jsme se s přítelem vraceli z návštěvy mojí maminky. Moc příjemné letní odpoledne na zahrádce v kolonii, s červeným borščem servírovaným pod jabloní, se záhonky krásných zahradních květin a barevnou zeleninou všude kolem. Maminka bydlí v Teplicích. Odtamtud nejezdí moc často přímý vlak, proto se musí přestupovat v Ústí nad Labem. A tam, ve vlaku do Ústí, jsme ji potkali. Drobnou Romku se dvěma dětmi, která se chovala...tak trochu divně.

Seděli jsme v klasickém vagónu bez kupé, se sedadly proti sobě. Říkala jsem si v duchu: Proč se ta paní cpe s kočárkem mezi sedadly, když ho mohla složit a nechat přede dveřmi v chodbičce? Dělávala jsem to tak kdysi, když jsem jezdila se svými dvěma malými dětmi vlakem na chalupu do Semil. Cikánečka vypadala strašně zmateně a nervózně. Myslela jsem si, že se bojí, aby jí kočár někdo nesebral. Pak jsem to na chvíli pustila z hlavy. Při vystupování v Ústí šel můj přítel za ní, že jí pomůže s kočárkem z vlaku, protože jí to předtím slíbil. Vystoupila jsem za nimi. Ona byla stále taková divně neklidná. Brzy se ukázalo proč. Ze stejného vlaku totiž vystoupila parta mladíků s oholenými hlavami. "Prosím vás, mohli byste jít kousek se mnou?" ptala se nás a třásl se jí hlas. Měla slzy na krajíčku. "Já se jich bojím." Samozřejmě, neváhali jsme. Doprovodili jsme ji do výtahu a jeli s ní dolů. Na chodbě, cestou do nádražního vestibulu, jsme je potkali. Netvářili se nijak zuřivě, ale že by se zrovna přátelsky usmívali, to se říct nedá. Naštěstí ale na adresu malé Romky ani na naši adresu nic neřekli, ani nevyvinuli žádnou agresivní aktivitu... Prostě jsme si šli všichni dál svou cestou. Vyprovodili jsme cikánečku i s dětmi před nádraží a pak jí poradili, kudy se dostane na trolejbus. Dál už jsme nemohli, jinak by nám ujel vlak do Prahy. Snažila jsem se jí co nejvíc utěšit, že to bude dobré. I když, úplně jistá jsem si být nemohla. Neznám celý její příběh... Navíc Ústí, Teplice nebo Most nemají zrovna dobrou pověst v téhle oblasti. Každopádně bych jí přála, aby se už nemusela bát nikde, ani v Ústí, ani v Teplicích, ani kdekoliv jinde. Když jsme se vraceli na perón, skini nastupovali do stejného vlaku. Jako praktikující budhistka jsem si klidně mohla jít sednout do stejného vagónu nebo kupé jako oni, protože skini jsou přece stejné cítící bytosti jako každý jiný a měla bych s nimi mít soucit, neboť trpí taky spoustou problémů v životě... Ale přiznám se - nechtělo se mi. Hlavně proto, že bych je musela poslouchat. Co kdyby se začali bavit o tom, jak někde zbili nějaké cikány, a měli by z toho srandu? Nene, nechci, děkuju. To radši budu poslouchat stařenky, jak se baví o počasí a o tom, jaká je drahota v obchodech. A s kým jsme nakonec seděli. Se dvěma Poláky, kteří pracují v Německu na farmě, a jedním Brazilcem, o němž tvrdili - takovou legrační směsí polštiny, angličtiny a němčiny, že vyhrál v loterii hromadu peněz a teď jezdí po celém světě. Můj přítel je narozený v Kanadě, takže taky tak trošku cizinec. No řekněte, docela příjemná multikulturní partička, ne? :-)