Ach, ty naše strašné koncepty!

Napadlo mě to, když jsem dnes jela autobusem MHD s dětmi do školy. Na jedné stanici vystupovali dva roztomilí "blázínci" - takoví ti lidé, co už když se narodili, neměli všech pět pohromadě. Lékař by je nejspíš ohodnotil termínem Downův syndrom, ale to není podstatné. Byl to kluk a holka, a když vystupovali, chlapec řekl řidiči: "Tak děkujeme a nashledanou."

Banální věta, že? Hodně lidí by si v duchu poťukalo na čelo, řekli by si: "To je přece nesmysl, děkovat řidiči v městské lince, když jedu pár zastávek." Ale to je takový koncept, který jsme si vytvořili a který tihle dva dowňáci prostě nemají. Proto jim není zatěžko poděkovat i v městské. Mě to moc potěšilo. (Doufám, že řidiče taky.)

A pak mě to inspirovalo k tomu, abych si vybavila různé koncepty a konceptíky, které se objevují v mém okolí. Jsou jich mraky. Jsme jich vlastně plní. Jak stárneme, spíš přibývají, než aby ubývaly.

Třeba moje babička měla takový koncept, že se musí zdravit nashledanou. Hrozně se pak pohoršovala, že nějaké prodavačky v obchodě při loučení říkají: "Nashle!" Sranda, ne? Ono je to legrační, dokud vám nedojde, že babička ty prodavačky kvůli tomuto jednomu slůvku nesnášela a domnívala se, že jsou horší než ona.

Dál. Moje maminka měla koncept, že na Vánoce musí být vypiglovaný byt. Kvůli tomu vždycky na Štědrý den celou naši rodinu terorizovala tím, že nás nutila uklízet, vytírat, vysávat koberce, utírat prach a podobně, právě když v televizi běžely ty nejkrásnější pohádky, jaké celý rok není možné vidět.
Když jsem vyrostla a odstěhovala se k příteli, Vánoce jsem nenáviděla. Vůbec jsem se na ně netěšila. Trvalo mnoho let, než jsem v sobě ten odpor překonala. Navíc jsem musela překonávat i tíhnutí k tomu mámin vzorec opakovat. Ale myslím, že se mi to nakonec podařilo.

Přestala jsem péct cukroví. Někdy jsem upekla jeden druh, a to takového, které mám ráda. Na mateřské jsem udělala tři druhy. A pak jsem ho stejně velkou část rozdala při návštěvách příbuzných. Nekupuji svícen ani jmelí. Stromeček ano, ale jen kvůli dětem, protože je baví zdobit. Vařím jen polévku a hlavní jídlo, žádných x chodů, stejně by to nikdo nezvládl. Nedělám bramborový salát, protože vím, že ho budu mít na návštěvě u rodičů. Dělám salát waldorfský. Ale nevylučuji, že když mi zachutná jiný, budu dělat příští rok zase jiný.

Určitě mám ale i jiné koncepty. Třeba, že se musí dojídat jídlo. To bude nejspíš od babičky. Babička zažila II. světovou válku, přídělový systém, poválečné sucho a byla háklivá na to, aby něco zůstalo na talíři. Měla jsem s ní díky tomu problémy v době svých gymnaziálních let. Měla koncept, že jídlo se musí jíst, když je uvařené. A tak se zlobila, když jsem ze školy přijela místo v půl druhé až ve čtyři a oběd už byl studený. Řekla jsem jí, že jídlo si ohřeji, až přijedu. Akceptovala to, ale se skřípěním zubů. Jídlo pro ni byl přesně daný rituál a pro mě jen něco, co je třeba zkonzumovat, abych neumřela hlady :-)

Do toho jsem se pak navíc rozhodla, že budu vegetariánka. To už byly na mrtvici babičky obě. Milá babička Nachtmannová jednou dokonce pronesla větu: "Válku na vás!" Znělo to velmi strašidelně, úplně jako kletba. Její koncept, že musíme jíst maso, neboť maso je to nejcennější, co máme, byl velmi silný, a já jsem narazila na tuhý odpor. Babička záhy zemřela, což jsem oplakala. Ale tím pádem si už od sedmnácti let vařím sama. Tehdy jsem se učila experimentovat, co všechno lze uvařit, aby to bylo levné a nebylo to "masové".

Teď vařím pro děti a téměř denně se přistihnu, jak říkám dceři: "Koukej to dojíst." Ona se mnou pak smlouvá, kolik ještě soust, jestli jedno, tři nebo pět. Proč vlastně? Protože mám v mysli zadřený koncept, že jídlo se má dojídat.

Nebo. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale vždycky jsem se trochu bála týmové spolupráce. Tenhle koncept taky musím neustále rozbíjet. Třeba na italštině. Vždycky, když dostanu za úkol tvořit dialog se spolužačkou, osypu se vnitřní kopřivkou. Obvykle utrousím, že mě nic nenapadá a debilně se usměju, ale nakonec to nějak dohromady dáme. Je to prostě blok, který je třeba rozpustit. Jde to ztuha, ale snažím se.

Ale co je to proti konceptům, které slepě vyznávají lidé okolo mě. Třeba takový koncept svobody slova... :-) Mnozí lidé si ho vykládají tak, že musí nakydat hnůj na všechny kolem sebe. Jiní se pasují na boží bojovníky a hrozí pěstmi všem korupčníkům, tunelářům, zlodějům atd. K tomu mají ještě koncept společnosti. Že je tu jakási společnost, která se musí bránit těmto zloduchům a zrovna oni jsou jejími mluvčími. Nebo že je tu jakýsi národ, to je ještě děsivější. To už je tuplovaný koncept.

A jaképak koncepty máte vy? A netvařte se, že žádné :-)