Velšská pobřežní stezka a překvapivě šťastný neoprén

Cardigan, naše startovní městečko na Velšské pobřežní stezce, je domovem svetrů, vlny a podivných bytostí, které si na dveře svého obchodu nelepí cedulku s přeškrtnutou tlapkou, ale nápis „Psi vítáni“.

Když jsme takový nápis viděli už potřetí, tak jsme se dovnitř odhodlali vlézt všichni, i s Kulíškem. „Můžeme se psem?“ ptám se pro jistotu vousatého muže za pultem.

„A jdete tady vlevo do cukrárny, nebo do obchodu s vlnou?“

„S vlnou.“

„Tak to je škoda. V cukrárně máme misku s vodou a ňaminky, tam vedle bohužel nic takového není.“

Uznali jsme, že má pravdu, a zvládli obojí. Museli jsme se přece připravit. Velšská pobřežní stezka totiž měří kolem 1 400 kilometrů. A celkem nevadilo, že my se tehdy před dvěma roky rozhodli ujít náš tradiční camfrňous: Skupina A 240 kilometrů, skupina B 120. (O našem šnekovitém systému putování si můžete na přečíst v článku o Salašnické cestě.)

První den nás na úzké stezce na pobřeží přivítal deštěm. Když se stezka přiblížila k pláži, potkali jsme zvláštní turistku. Aspoň jsme si v první chvíli mysleli, že je to turistka,jak jsme ji sjížděli pohledem od hlavy k patě. Měla kapucu. Nepromokavý plášt, podšitý beránkem. Neměla batoh. A místo pořádných bot jen pantofle.

„Vítejte ve Walesu,“ ukázala rukou k nebi a poněkud škodolibě se zachechtala. „Naštěstí dneska pěkně fičí.“

Pohlíželi jsme na ni asi jako lidé, visící nad propastí, které právě někdo ujistil, jak to pěkně houpe.

„No, rychle vám to usuší pláštěnku, až přestane pršet,“ vysvětlila, seběhla posledních pár kroků k pláži a shodila plášť.

Pod ním měla neoprén, ve kterém se vrhla do vln. U stánku, kde by v méně exotických zemích prodávali šnorchly a sluneční brýle, visely neoprény od velikosti 98 cm výš. Dětí v moři sice moc nebylo, zato v přítoku potoka, který na pláži vytvářel jakousi kalnou louži, se jich cachtalo docela dost. My od těch lákadel odvrátili pohled a sveřepě šlapali dál.

Naše beránková plavkyně měla pravdu. Oschli jsme ještě toho dne a po pár dnech nejen, že přestalo pršet, ale vykouklo i sluníčko a pobřeží ztratilo šedou barvu. Místo ní zrůžovělo vřesem a zezlátlo květy úročníku bolhoj, který zahojil veškerý náš promáčený bol.

Vody jsme se ale nezbavili. Ačkoli byl červenec, nebylo zrovna počasí na zmrzlinu, a tak jsme se naučili dávat si čaj, což v kraji Pembrokeshire znamená čaj s mlékem. Oprava. Černočerněčerný tér s mlékem. Neboť když si takovou věc objednáte, prodavačka postupuje takto: Vloží naducaný sáček s čajem do kelímku. Zalije vodou. Pak se všech přítomných poptá, jak se mají, pochválí sousedova nového psa, pochválí vašeho psa, pár minut hledá novou lahev s mlékem, a když vás zkasíruje, podá vám kelímek stále s pytlíkem, abyste si ho případně mohli sami vyndat, ovšem ne dřív, než budete mít pocit, že je čaj už dost silný na to, abyste po něm dostali chuť hupnout do neoprénu a ponořit se do mrazivého oceánu. První anglická fráze, kterou naše tříleté dítě pochytilo, tedy byla „Tea bag out, please.“ V životě už neuvidíte tak udiveného člověka, jako je velšská prodavačka, na kterou zkusíte tuto větu.

Kromě čaje mají Velšani v krvi moře. Zatímco teď se na plážích venčí psi, skotačí v loužích a pořádají se pikniky v tenkých péřovkách, dřív bylo moře takřka jedinou sjízdnou cestou v kraji. Tam, kde ustoupí útesy, proto na pobřeží potkáte staré mlýny a cihelny. Odvézt nakoupený náklad na lodi bylo zkrátka nejjednodušší.

Většinu času nás ale stezka vedla vysoko nad mořem. Úzká pěšina, dělící útesy od celkem volně se pasoucích koní, ovcí a krav, jakožto i od jezevčích kráterů. Cedule nás varují, abychom si v nich nepolámali nohy. Nevarují nás ovšem před úpěnlivými dětskými výkřiky, ozývajícími se zpod útesů. Když jsme slyšeli první, málem jsme zešíleli v zoufalé snaze vymyslet, jak se z útesů dostaneme dolů na pomoc nešťastnému dítěti.

Naštěstí jsme brzo uviděli, že to není lidské dítě. Malé bílé tuleňátko se spokojeně povalovalo na na břehu a vydávalo přitom ty děsivé zvuky, zatímco mamka, taťka a tety ho pečlivě hlídali z vody hned u něj.

Zato na úseky, kde bychom mohli šlápnou na brouka majku, který je jednak vzácný, jednak nám může udělat puchýře, kdybychom byli takoví blázni a šli po Velšské pobřežní bosi, nás cedule upozornily. Velšané jsou zkrátka starostliví.

Proto nás trochu zarazilo, že když jedna z našich etap končila u majáku, zrovna se tam sjížděli místní, aby si postavili křesílka přímo na samý okraj útesu.

„Myslíte, že tady na tom parkovišti můžeme přespat?“ zeptala jsem se Mikea a Ann, kteří měli křesílka nejdál od kraje, takže jsem si k nim troufla dojít.

Mike a Ann se se mnou ochotně dali do řeči, ačkoli pohled neodvraceli od moře. Kvůli němu sem totiž přijeli. Aby se podívali na západ slunce.

„Asi klidně můžete, nikomu to vadit nebude. Odkud jste? Z Česka? Taková dálka.“

„A odkud jste vy?“ ptám se.

„Víte, my dva máme velké štěstí.“

„Ano? Tak to je skvělé. A jaké štěstí to je?“

„Bydlíme jen pár minut autem od tohohle místa. Jsme prostě šťastlivci,“ usmáli se a zabalili se těsněji do dek, protože už zase fičelo.

Málem jsem spadla z útesu. Pobřeží Walesu má svoji divokou krásu, to rozhodně. A krajina kolem je malebná, o tom není pochyb. Ale podle toho, co mi vyprávěla Tereza, majitelka farmy, kde jsme přespali na louce, život tady nebyl a není lehký. Cesty jsou uzoučké a klikaté, takže dojet někam do práce rozhodně není záležitost na půl hodinky. Farmy skupujou velké ubytovací společnosti, takže čím dál víc řídnou záchranné sítě sousedů, příbuzných a známých. Počasí – no, v červnu tu prý byla vážně vedra, škoda, že jste tu nebyli, říkala Tereza.

Ale tihle dva jsou prostě šťastlivci. Stačí jim k tomu to, že za pár minut dojedou autem na místo, kde se můžou dívat večer na moře. Jsou doma.

Po sto dvaceti kilometrech od Cardiganu jsme došli do St. Davids, kde poutníky čeká katedrála velškého patrona.

Uložili jsme tam do poutnické schránky lístečky se svými nejtajnějšími přáními. Ale já mám od té doby jedno docela veřejné. Aby se i mě na každé naší další cestě někdo zeptal, odkud jsme.

Mám docela jasnou představu, co mu odpovím.