Přes rakouské salaše skluzem do koblih

Na Salzburské salašnické cestě je nejlepší, že z náhorních pastvin máte každý den jiný a skvělý výhled. Říkali jsme si, když jsme k jednomu z takových skvělých výhledů supěli.

Temnější stránkou různorodých výhledů totiž je, že každý den vylezete nahoru, pokocháte se a slezete do dalšího údolí, odkud ráno začínáte zas nanovo.

Jak jsme tak stoupali k okraji lesa, začala se mě zmocňovat obvyklá nervozita. Mezi posledními stromy jsem zastavila.

„Tak co, jsou tam?“

Tomáš s naším starším synem vykoukli na louku.

„V pohodě, jsou daleko,“ zahalekal na mě Tomáš.

Ulehčeně jsem vykročila. Kulíška jsem vedla na vodítku a mladšího syna za druhou ruku.

Jak asi tušíte, šlo o krávy. Musím říct, že kráva je stvoření poklidné a mírumilovné, skoro až dobrácké. Dokud neuvidí psa.

Po dávném zážitku, kdy nám zvědavý mladý pes vběhl do stáda, o tom vím své. Mírumilovná stvoření v tu chvíli zapomněla na tisícileté soužití s člověkem. Jejich geny udělaly cvak a v tu chvíli se po louce řítilo stádo rozzuřených praturů, které se do svírajících se nůžek pokoušelo lapit chlupatého narušitele. Naštěstí pelášil dost rychle, takže se nůžky zacvakly, až když byl venku z ohrady. Tehdy to byla naše chyba. A já už podruhé rozhodně nehodlala takovou udělat. Kolem ohrad vodím Kulíška na vodítku.

Salcburská stezka je ale záležitost pohodová, uvolněná, ryzí zážitek spojení člověka s přírodou. Takže vede skrz pastviny. Slovo ohrada je tu považováno za urážku. A slovo obejít tady v horách neznají vůbec.

„No, mami,“ zavolal v tu chvíli starší syn, „možná nejsou až tak daleko.“

Měl pravdu. Stádo bylo nedaleko od nás, lehce rozprostřené na louce. Někdy si nás krávy nevšímaly. Tentokrát se po nás dívala desítka obřích hlav s pratuřími rohy. Krajní dva tvorové vykročili k nám.

I mně se přepnuly geny. Poslala jsem dítě za otcem a ve volné ruce pozvedla hůlku.

„Šmarjá, neblázni. Jsou jenom zvědavé. Chtějí se podívat,“ pravil Tomáš, který na hodinách genetiky zřejmě chyběl.

Ty dvě krávy se rozběhly.

Mladší syn zpanikařil a rozběhl se k nejnebezpečnějšímu místu, jaké si mohl vybrat. Ke mně.

Moji muži rozpřáhli ruce. „Hou, hou, malá!“ pokřikovali nesmyslně, protože nic malého nikde poblíž nebylo. Ale zabralo to. Krávy zvolnily a my ostatní naopak zrychlili a vzdálili se. Hůlkou jsem přitom mířila na další krávu, která se opravdu chtěla jenom podívat. Asi.

Zajímalo by mě, co jsem si myslela, že bych tak tou hůlkou zmohla, kdyby se tahle kráva, mezi níž a mnou nestáli neohrožení kovbojové, změnila v pratura a rozhodla se Kulíška zadupat do země. Naštěstí na to nedošlo a my se rozhodli ten adrenalin rychle zajíst.

Další skvělou výhodou salašnické stezky jsou totiž salaše. Se štrůdlem, kávou a almdudlerem, což je bylinková limonáda. Ti odvážnější, což jsme my nebyli, mohou zkusit domácí brusinkové podmáslí. Místo toho jsme se tentokrát rozhodli pro koblihy s brusinkovou marmeládou. Aspoň tak jsme si německý výraz vyložili a objednali si čtyři porce.

„Jú, mami, co to je?“ vyjevil se mladší syn, když se objevila servírka s plnými talíři.

Na každém v moři temně rudé tekutiny plula kobliha, velká jako talíř na frisbee. Fíha. Zatímco jsme se propracovávali svými létajícími talíři, použili jsme přeci jen překladač. To tekuté byl brusinkový rozvar. Jeho větší část, spolu s větší částí megakoblih, nám naštěstí sbalili s sebou.

Takže jsme si uložili koblihy do ranečků, popošli další hodinku nebo dvě a pak jsme si jako každý den dali sbohem.

Velcí kluci to vezmou zpátky pro naše spací auto, zatímco já s mladším synem a s psím dědečkem Kulíškem jsme měli za úkol sestoupit do dalšího údolí. Kluci nám tam přivezou naše spaní na kolečkách.

Tenhle systém má pro nás tři výhody: Pořád se posouváme po stezce. Nemusíme nést stany nebo řešit, kde nás ubytujou na jednu noc, navíc se psem, a kolik nás to bude stát. A taky, když je jednomu sedmnáct, potřebuje prostě ujít víc než ten, komu je pět, a taky víc než ten, komu je psích třináct.

Takže zatímco velcí kluci se vraceli přes kopec zpátky, my pokračovali v sestupu. Před námi bylo toho dne ještě docela dost, nějakých osm kilometrů. A brzy mělo začít pršet.

Předpověď se tentokrát spletla. Nezačalo pršet. Začaly padat kroupy. Jenže znáte to, kroupy, to se hned přežene. Ha ha ha!

U nás v nadmořské výšce pět set metrů možná. Ale tady? Bouřka se honila po horách kolem dokola a já se snažila moc nemyslet na to, jestli už kluci stačili sestoupit z náhorní plošiny, nebo jestli to práská kolem nich. Skoro mi to šlo. Kroupy totiž padaly půl hodiny v kuse a prodraly se skrz větve, skrz Kulíškův kožich a nakonec i skrz naše pláštěnky. Takže moje pozornost padla na to, jak se co nejlíp tyčit nad pětiletým drobkem, aby ho kroupy moc nebičovaly, jak se vyhnout nově vzniklému potoku, který se na nás začal valit ze svahů, a jak vyřešit dilema mezi tím jít, aby se syn zahřál, a mezi tím, zůstat pod stromem, kde bylo aspoň o trochu líp.

Když se kroupy konečně změnily v déšť, navlíkla jsem mu pod pláštěnku ještě svoji mikinu a vyrazili jsme. Koneckonců, sedm kilometrů bylo ještě pořád před námi.

O tři kilometry později jsme se shodli, že jsme dostali alergii na cokoli, co má tekutou konzistenci. Ať už je to déšť, tající kroupa, bláto, obalující pláštěnku nebo cokoli jiného, co má něco společného s vodou.

O další tři kilometry dál přestalo pršet. A o ten poslední dál jsme došli k silnici, kde čekali kluci s autem, živí a zdraví a s koblihami, ohřátými v ešusu.

Ten brusinkový rozvar byl teda zatraceně tekutý.

Ale nějak jsme to společně překonali.