Jak jsme (ne)došli do Santiaga

Do Santiaga de Compostela jsme (ne)došli, když našim třem dětem bylo deset, dvanáct a mínus dva. Stalo se to takhle:

Poprvé jsme do Santiaga de Compostela (ne)došli, když našim třem dětem bylo deset, dvanáct a mínus dva. Stalo se to takhle:

Nejdřív jsme tři dny jeli do Irúnu, který leží na severozápadním konci Španělska, kousek od hranic s Francií. Dál jsme vyrazili už po svých, podél Atlantského oceánu. Camino del Norte, Severní svatojakubská cesta, na kterou jsme se vydali, měří 803 kilimetrů.

Jít v srpnu do Santiaga je nápad, který můžou mít jenom Češi. A Němci, jak jsme brzo zjistili. Tyto národy totiž v létě, jakmile aspoň trochu vykoukne slunce, nadávají, jaké je vedro. Dělají to proto, že nemají ani tucha, co je to vedro! Právě proto nejspíš v srpnu houfně vyrážejí do Špáňa, aby to zjistili. Takže jsme šli a stírali si z očí pot, abychom nepřišli o výhledy na moře. Děti to naštěstí snášely líp než my.

„Mami, proč zase ležíte? Půjdeme už?“

„Jistě, miláčku,“ zafuněli jsme.

A šli.

Do první poutnické ubytovny – tzv. albergue – jsme dorazili v malebném přístavním městečku Pasaia. Tomáš šel vyjednat nocleh, zatímco my se vydali na zmrzku. Byla skvělá. A skvělé mi nejdřív připadaly i Tomášovy novinky, se kterými se k nám připojil:

„Mají pro náš čtyři postele,“ ohlásil a objednal si tři kopce jahodového sorbetu.

Zpozorněla jsem. Můj muž je střídmý strávník, kterého na rozdíl ode mě dokáže nechat chladným i čokoládová pěna, což považuju téměř za příznak ufounství. A teď si dává tři kopečky?

„Děje se něco, Tome?“

„Mají pro nás čtyři postele, ale je to, jak to říkával tvůj děda,“ konstatoval a spolkl půl kopečku najednou, ani se neotřásl.

A sakra. Můj děda byl pábitel osobitého ražení. Když na návštěvě u sestřenice zakopl a rozbil si nos, prohlašoval pak doma před sousedkami, že projížděl bojujícím Balkánem a zasáhla ho zbloudilá kulka. A to ještě byla ta umírněnější verze, ve které sám nestál na frontě se zbraní v ruce. Jeho celorodinně nejcitovanější výrok ale pochází z pohledu, na kterém nám sděloval:

„Jíme tu pětkrát denně. Třikrát jo a dvakrát ne.“

„Přesně,“ přikývl Tomáš, který mi jako obvykle četl myšlenky. „Mají pro nás čtyři postele. Dvě jo a dvě ne.“

Nesli jsme s sebou vařič a ešus, nesli jsme spacáky, dost si toho nesly i děti samy, ale karimatky, nebo dokonce plachtu nebo stan, tak to jsme fakt neměli.

„Pojedeme dál? Přes záliv na lodi? Že pojedeme na lodi!“ pokřikovaly děti, nabité cukrem a ledem.

Tak jsme se přeplavili přes záliv, nadhodili batohy a potili se dál.

Po prvním kilometru nás doběhl Peter.

„To je hezká fotka,“ ukáala jsem na obrázek na jeho batohu. „Tvoje žena?“

„Ano. Zemřela vloni.“

Začala jsem koktat omluvy, ale Peter se usmál:

„Vždycky jsme do Santiaga chtěli dojít spolu, ale nestihli jsme to. Tak tam nesu její popel. Ona mi pomáhá tam dojít, ale kdo ví, jsem už starý.“

„Myslím, že tam určitě dojdeš,“ řekla jsem mu a věděla jsem, že je to pravda.

Peter se rozloučil a vyběhl kupředu. Měl před sebou ještě dobrých 780 kilometrů. My naopak dohnali dalšího zpoceného poutníka, Martina. Vypadal na třicet a stejně jako Peter pocházel z Německa.

„Já zatím chodím jen deset kiláků denně. Nikdy jsem toho moc nechodil. Ale zítra už mám v plánu dvanáct,“ vysvětlil nám hrdě. „Nespěchám. Dal jsem výpověď z práce i z nájmu. Vůbec nevím, kam se budu vracet.“

„Proč? Měl jsi špatnou práci?“

„Ne. Organizoval jsem charitativní akce, byla to vážně zábava. Ale už nemůžu. Jsem unavený. Nevím, kudy dál. Co se životem, jestli mi rozumíte. Nikoho nemám a potřebuju se rozmyslet, co vlastně chci. Snad na to přijdu, než dojdu do Santiaga.“

„Určitě ano. Ale kdyby přece jenom ne?“

Rozhodil rukama.

„To se ještě uvidí. Asi půjdu dál.“

O necelé tři kilometry potu dál jsme uprostřed listnatého lesíka narazili na malý, čisťoučký albergue, ve kterém jsme za pár euro dostali čtyři postele.

Další den jsme se znovu nevešli do albergue, ale místní nás donavigovali do laciného poutnického penzionu, kde se dalo přespat a přepláchnout si ponožky.

Třetího dne se spustil liják. Takže jsme se pro změnu potili pod pláštěnkami. Padesátilůžkový albergue už byl plný, když jsme k němu ve čtyři odpoledne dočvachtali. Řečeno slovy mého dědečka, měli jsme už zase čtyři postele. Žádnou jo a čtyři ne. Bloudili jsme po městečku, než nás spolu s dalšími nešťastníky přijede vyzvednout paní z albergue, který ležel asi dvacet kilometrů stranou v horách. Všem nám začala být zima.

„A dost,“ řekl Tomáš. „Takhle to dál nejde. Není tady někde Decathlon nebo tak něco?“

To byla samozřejmě nadsázka, v takové díře být Decathlon nemohl. Ale byly tam dva vietnamské obchůdky se vším možným. Tedy i s karimatkami, které jsme v každém krámku ulovili poslední dvě.

Ráno znovu vysvitlo sluníčko a my konečně měli úplnou volnost. Když se nám i dětem chtělo jít, šli jsme. Když se jim chtělo blbnout na pláži, nemuseli jsme je honit. Spali jsme, kde se dalo. Někdy v albergue, někdy jen tak v lese. Mohli jsme se řídit společným rodinným citem pro to, co zrovna potřebujeme, a to byl vlastně hrozně sladký pocit. Někdy jsme ušli patnáct kilometrů, jindy dvacet.

Při jedné z našich pauz nás došel Peter. Měli jsme radost, že ho vidíme.

„Zvednul jsem to na patnáct denně,“ hlásil hrdě. „Ale pak jsem musel dát puchýřovou pauzu a kousek popojet. Ještě mi ale naštěstí zbývá 560 kiláků, což jsem rád, protože ještě pořád nemám tušení, co dál. Co vy?“

„Zítra v Altamiře končíme. Bude září a musíme domů.“

Peter se usmál, ale pak se zatvářil zamyšleně.

„Takže, vy jste to věděli? Celou dobu jste přece museli vědět, že tam nedojdete. Jako, dvě stě čtyřicet je pěkný, ale přeci jenom...“

„Víš, jak by řekl můj děda, tak my tam došli. Trochu jo a hodně ne. Trochu jo, poněvadž jsme prostě šli – a to už je to, o co tady tak nějak jde, ne? A hodně ne, poněvadž ve skutečnosti jsme do Santiaga nedošli,“ odpověděla jsem a připojila stručný výklad o osobnosti mého dědečka.

Peter znovu chvíli přemýšlel. Vypadalo to, že můj děda má na lidi vliv dodnes, dokonce i na ty cizí. Pak nás Peter požádal o číslo na Whatsapp a o nějaký malý český peníz.

„Vyfotím vám ho, až vám ho budu v Santiagu házet do kašny pro štěstí.“

Vyfotil. Takže to nakonec musím opravit, dědo. My jsme díky Peterovi do Santiaga došli hodně jo a jenom trochu ne.

Ovšem Peter s Martinem, to je jiná liga. Oba došli „hodně jo“ a udělali, co potřebovali.

I když v Peterově případě to tak trochu udělala ta slečna, co se s ní na cestě seznámil.