Černí Panteři nás zachraňují aneb tajemství Vandrákova efektu

Každý rok jezdíme s bráchou na vandr. Tedy, byli jsme zatím dvakrát, vloni a letos. Vloni jsme se v náhlém hnutí mysli vydali na místo, kde jsme oba tábořívali s turistickým oddílem. Čirá nostalgie. Jak jsme si původně mysleli.

Začalo to slibně, tak, jak to na vandru začíná vždycky. Cestou vlakem a otevřenou hospodou u nádraží. Pak se ale celá výprava začala vyvíjet poněkud novátorským směrem.

Tam, kde jsme před lety procházeli pohodlnou lesní cestou, jsme narazili na novou verzi obory, hermeticky uzavřenou pevným kovovým plotem. Značka byla vysunuta před plot. A protože celá tahle legrace se nachází nad přehradou, do které z obory přitékají potůčky a potoky, znamenala cesta z vnější, vlastně spodní strany plotu neustálé šplhání nahoru dolů přes hluboce zařízlá potoční koryta, zatímco nad námi se zelenala přívětivě rovná plocha obory.

„Nevíš, proč jsme si nevzali hůlky?“ klouzala jsem bahnem dolů k jednomu z potoků.

„Protože jsme na vandru,“ pravil bratr klidně.

„Já toho... toho... šlechtice, co tu oboru zavřel, sem pozvu na procházku,“ sliboval o něco později a o něco méně klidně, zatímco jsme se škrábali nahoru už několikátým bahnitým krpálem.

Pomalu se stmívalo. A my se konečně dotrmáceli nad strmé údolí, které bylo naší zemí zaslíbenou. Teď už stačilo jenom sejít dolů. A v tom byl ten háček. Nebylo kudy.

„Ty, brácha, nějak se stmívá.“

„Jo, to bude tím,“ souhlasil bratr. „Posvítíme si. Někde tady ta cesta přece musí pokračovat. Podle mapy aspoň vede dolů do údolí. A ještě před chvíli jsem viděl žlutou značku.“

Posvítili jsme si.

„Tamhle to vypadá slibně,“ ukázal bratr.

Slibná se v tom místě ukázala být tak leda populace kopřiv.

„Nebo tady?“ navrhla jsem já.

„Neblbni, pod tebou je skála.“

V padající tmě jsme tedy radši padli přímo doprostřed cesty a za mého prudivého mrmlání o tom, jak jsou dneska ty cesty tvrdé, jsme usnuli.

Ráno kupodivu vypadalo všechno stejně divně jako večer. Cesta i se značkou prostě najednou končila. Denní světlo nám ale něco přece jenom ukázalo. Dole u potoka byl rozcestník. Co na tom, že k němu nic nevedlo? Již zmíněné populaci kopřiv to nijak nevadilo. Došla k rozcestníku zjevně bez potíží, protože nám sahala až do pasu, když jsme se do ní vrhli.

Vážně nevím, proč jsme to dělali. Ani od rozcestníku dál nic nevedlo. Kolem potoka, proti jehož proudu jsme se měli vydat k našemu dávnému tábořišti, by se dokázal přes kopřivy a padlé kmeny dostat jedině vandrák s létajícím kobercem.

A tak jsme kus potoka oblezli přes vysoký ostroh, za nímž jsme se spustili zpátky do údolí. Kolem potoka byly sice pořád kopřivy a kmeny, ale jejich hustota se snížila natolik, že jsme tudy dokázali nějak prosublimovat, chvíli po jedné, chvíli po druhé straně potoka.

Srub Poustevna, na který si pamatoval brácha, jsme nicméně nenašli. A cítili jsme se už důkladně požahaní i pošahaní, když jsme konečně došli ke známé, byť ztrouchnivělé, lávce.

„Vidíš tu lebku na skále? Tu si pamatuju. Už jsme skoro tady!“ všimla jsem si s náhlou euforií, která se ovšem netýkala lávky.

Neměla jsem nejmenší chuť na ni vlézt a riskovat vykoupání batohu i sebe v tůni. Můj statečnější bratr to vzal s rozběhem. Lávka vydržela, ale já radši zvolila metodu přiťáplého plížení. Zaměstnalo mě to natolik, že jsem si ani nevšimla, jak bratr na druhém břehu na cosi zírá.

Po chvíli plížení už jsem zírala s ním. Tam, kde býval vysoký borový les, byla zaplevelená paseka. A tam, kde stával romantický srub, stál – pořád romantický srub. Akorát u něj parkovaly dva teréňáky, pár bas piv a nálož kanystrů s vodou.

„Ahoj,“ pozdravili jsme partičku starých chlapíků, kteří právě vítězili nad jednou z bas.

Odpověděli nám tak chladně, že jsme se rychle prosmekli kolem jejich drahých aut a zamířili o kousek dál ke starému tábořišti. Vypadalo úděsně. Vlastně jsme v polomu ani nedokázali poznat, kde přesně jsem to stavívali stany. Navíc bylo vedro k padnutí. Studánka byla vyschlá a my taky. A k dovršení všeho nám pohled na moderní techniku sdělil, že několik kilometrů vzdálená hospoda otevírá až večer.

Zpětně jsme se shodli, že tohle byla svým způsobem nejlepší chvíle celého vandru. Neboť právě v ten pochmurný okamžik jsme zřejmě nevědomky aktivovali Vandrákův efekt. Ale k tomu později.

„Já bych ráda našla aspoň ten malej sroubek, co byl schovanej někde v kamenech v úbočí...,“ začala jsem.

„Tak se těch divnejch chlapíků zeptáme. Maximálně nás pošlou do háje,“ nandal si bratr batoh na zpocená záda.

Vydali jsme se zpátky k automobilové partičce.

„Ahoj, chtěli jsme se jenom zeptat na ten srub, co bejval někde támhle,“ zkusili jsme to.

„Jó, kryptokomunisti!“ plácl se do čela nejstarší z chlapíků, odhadem tak osmdesátiletý.

„Eeh, cože? Kryptokomunisti?“ opatrně jsme se po sobě podívali.

Chlapíci se rozchechtali a pozvali nás na pivo.

Ukázalo se, že jsou to členové osady Černý panter. Nejstarší Panter, ten, co partě svých dávných tábornických rivalů přezdíval kryptokomunisti, byl šerif. Protože svůj srub osobně stavěl. Před šedesáti lety.

Černí Panteři nám poradili, jak se dostaneme ke „kryptokomunistickému“ srubu, který se musel kvůli oboře přestěhovat. Povyprávěli nám přehršel trampských historek. A bratr se jich zeptal na Poustevnu.

„Jó, z Poustevny sem přišli tůhle na návštěvu, podél potoka. Ale cesta prej nic moc,“ děl nejvousatější z Černých panterů a nabídl nám bramborák.

„Jo, akorát, že to už je deset let,“ upřesnil další Panter. „Tenkrát tam rozsypali šerifa.“

Vychovaně jsem se usmála trampské hantýrce.

Ukázali nám Poustevnu na mapě. Byla přesně v tom cípu, který jsme oblezli přes ostroh. Když jsme z něj slezli zpátky k potoku, musela být Poustevna jen takových padesát kroků od nás. Nejspíš hned za kopřivovým hájem.

Když jsme se rozloučili s Pantery, vraceli jsme se k Poustevně oklikou, protože já jsem rozhodně odmítla další dávku plížení po lávce. Jak jsme šlapali, něco mi pořád vrtalo hlavou.

„Co to je za to rčení, že tam rozsypali šerifa? Tím mysleli, jako že se s ním poprali?“ chtěla jsem vědět.

Protože starší bratři by takové věci mohli vědět. A taky, že ano.

„Co by tím mysleli? Prostě jenom to, že tam toho šerifa rozsypali.“

„To jako... Cože? Popel?!“

„Jo,“ pravil bratr a zmizel v kopřivách.

Vynořili jsme se z nich až u Poustevny. Byla skvělá. Srub z dob, kdy existovala – Nebo existují? – místa, na která se přes kopřivy dostane jen ten, kdo o nich ví. Místa, kde šumění borovic splývá s šumotem potoka, do kterého jsem z další lávky nakonec přeci jenom spadla.

Vyspali jsme se kousek od srubu. Hlína tady byla normálně měkká, teplo ohně se odráželo od skal a i všechno ostatní bylo, jak mělo být.

A přesně to, jak jsme se shodli, když jsme zalézali do spacáků, je Vandrákův efekt. Když se nedržíte upjatě nějakého cíle, třeba že přenocujete na starém tábořišti.

Místo toho se jenom tak v dobré společnosti motáte a touláte kopřivami sem a zase tam. Možná se občas někoho zeptáte na cestu. A, jak se zdá, právě tím vším dáte Vandrákovu efektu šanci, aby vás zavedl na to nejskvělejší místo.

I když teda doufám, že šerif z Poustevny si to báječné místo užívá někde kousek stranou, a ne tam, kam jsem se uložila já. Na druhou stranu, přeju mu to. Podle Panterů to byl dobrý šerif a podle bráchy dobrý oddílový vedoucí. A na Poustevně se spí doopravdy skvěle.