Zuby

Bohuslav Maleček je statný pětašedesátník, bývalý mašinfíra. Zdravý jako řepa, zaplaťpámbu, až na ty zuby…

Vždycky, když je vycení na zrcadlo, je to žalostný pohled. Horní patro umělé, to by ještě šlo, zato dole zbyly dva řezáky, úzké a nahnuté jak vykotlané vrby.

Dnes ale nadešel den, kdy jede do Hradce nechat si zhotovit dolní zuby. Jede s Marií, protože chtějí společně koupit oblek v nějakém nóbl obchodu. Přece ve velkým městě musí mít lepší výběr… Už se těší, až se ponese v novém obleku a na všechny strany bude rozdávat zářivě bílé úsměvy: „Jako Robert Redford se budu smát! Ne, Redford ne! Jako Paul Neumann! To je ono! Na toho ženský víc letěly. On byl drsňák, a přitom citlivka. Eště musím natrénovat ten jeho nenucenej kukuč a ženský se mi budou skládat k nohám… Pravda, do Newmanna mi nějakejch třicet kilo přebejvá, ále co… můj zářivý, fungl nový chrup to vynahradí…“

Konečně Bohouš vychází ze stomatologické ordinace, červený jak rak a řádně zpocený. Byla to dřina – zbylé dva zuby vytrženy, do spodní čelisti navrtány čepy, které se teď musí nechat tři hodiny usadit,  a na ně pak přijdou umělé zuby.

„Tak nejhorší mám za sebou, Maruš… a teď jdeme do krámu, ať si spravím náladu!“

V obchodě Bohuslav vybíral ze čtyř obleků a ze zkušební kabinky se ozývalo: „Mámo, nedopnu kalhoty!“, „Tady to zas škrtí v ramenou!“, „Já nevim, že neuměj ušít kloudnej oblek na kus chlapa!“, „Tenhle by šel, ale musela bys mně dát klíny na zadek, kalhoty na mně bžuňej!“

Marie mu tu a tam přes plentu odpovídá: „Já ti pořád říkám, ať zhubneš!“, „Jakýpak klíny na zadek, za ty prachy to musí sedět eňo, ňuňo!“, „Vybírej pořádně, ten ti musí vydržet až do truhly!“, „Už budeš? Seš horší než ženská!“, „Bouši, dělej, mě už to tady nebaví!“

Nakonec tedy svorně vybrali šedý klasický jednořadový oblek ve slevě, který Bohoušovi slušel a nikde neškrtil. Zaplatili a vyrazili zpět, aby zubař mohl dokončit své dílo.

„Dobře jsme koupili, Maruš, moc dobře… Všechno se nám dnes daří: slunce svítí, koupili jsme novej vohoz, nový zuby budu mít… He, he, héééépčíííííí!!!“ polechtalo Bohouše polední sluníčko.

„Prosimtě, zadělávej si pusu, málem jsi mě poprskal!“ pohlédne Marie káravě na Bohouše.

„Počkej, Bouši!“ zastaví ho rázným gestem. „Podivej se na mě!“

Bohouš zvedne tázavě oči.

„Zasměj se, Bouši!“ poručí Marie svému choti.

„Cha, cha, cha!“ vyjekne křečovitě její muž.

„Bouši, ty nemáš zuby!“ šeptne mu Marie jako by prozrazovala státní tajemství.

Bohouš si polekaně sáhne na ústa – opravdu – nahoře nic, dole jen navrtané čepy.

„A šakla, to mně vypaďly, dyš šem kejch… čo buďeme dělať?“

„No co co… koukej po zemi, někde tady musí bejt…“, začne jednat Marie a oba se dají nenápadně do ohledávání prostoru před vchodem do obchodu. Bohouš si na znamení nenucenosti vstrčil ruce do kapes. Snaží se i pískat. Nejde to. Vtom Marie vykřikne: „Tamhle sou! Stůj na místě, ať je nerozšlápneš!“ a shýbne se pro zuby.

„Majuško, ty moje žlato!“ neudrží se Bohouš a sápe se po protéze.

„Počkej, takhle to nemůžeš strčit do pusy…“ přemýšlí Marie a rozhlíží se po okolí,  „umeju je támhle v kašně.“ A jeho věrná družka jde a umyje ten cenný předmět v nazelenalé vodě. Poté ho Bohouš lačně vsune do úst a oba svorně vyrážejí pro dolní zuby.

Zase se přesvědčili, jak moc jeden druhého potřebují…