Vteřiny

Je neděle, šest hodin ráno. Ležím v posteli blízko pootevřeného okna. Venku je zima, sníh, mráz.......

... Zpívá kos - příslib jara. Jeho zpěv ve mně vyvolal dávno zasutou vzpomínku: sedíme s bráchou v kočárku a mazlíme se. Mně byly tak dva, jemu rok. Kde se to vzalo? Jak dlouho jsem se s nikým nemazlil… 

V životě jsou vteřiny. Vteřiny, kdy přijde strašná hrůza. Hrůza z konce. Hrůza z toho, jak srdce tvrdne. Hrůza z toho, že prsty už se s nikým nepropletou. Hrůza, že neřekneš to, co chceš, protože neumíš mluvit – jen přitakávat, vemlouvat se, přikazovat. Hrůza z celoživotního studu, který brání přijít lidem blíž.

V životě jsou vteřiny, kdy chceš řvát. Vteřiny, které přepadnou nenadále a nepřipraveně. Rychle ale přejdou, a zas děláš jakoby nic…