Základní životní pravdy začne člověk poznávat docela brzo. Tak třeba tuhle: Když vymyslíš pořádnou hovadinu, neznamená to, že budeš po zásluze potrestán...
Do školky jsem chodila jen rok. Sice jsem tam nebulela jako někteří kádři, ale některý věci mě tam taky štvaly. Tak třeba Mariana. Holka, vedle které jsem pravidelně měla své lehátko při poobědovém odpočinku. Tenkrát to povinné lehání každý nenáviděl. Tenkrát. Mariana mě s železnou pravidelností štípala do zad, když jsem se k ní obrátila zády. Musela jsem se k ní otočit čelem, pak dala pokoj. Prudila s tím strašně, až k slzám. Spát přitom nešlo, i kdyby to šlo. Žalovat jsem nechodila, ale jednou už jsem to nevydržela, a šla jsem to úče vyzvonit. Ta nakabonila čelíčko, našpulila na Marianku rtíky a udělala ukazováčkem ty ty ty, což holku od štípání neodradilo.
Ale co horší: strava. Tehdá musely děti všechno jídlo z talíře dojídat. Všechny a všechno. Já byla vděčný strávník, což o to, ale hrachová kaše mně naháněla hrůzu. A nejen mně. Jednou, když byla hrachovka, a všichni už dojedli a odešli z jídelny, zůstala jsem tam samotná se soudružkou učitelkou. Stála nade mnou a čekala. Čekala, až do sebe potupně nasoukám tu odpornou hmotu. Seděla jsem tam nešťastně nad svou porcí, až se mně zvedl kufr, a kaše byla zpětným chodem s konečnou platností vrácena na talíř. Pak teprv to učitelka vzdala.
No a za tenhle teror v jídelně a za tu štípavou holku jsem se rozhodla pomstít. Dostala jsem zajímavý nápad. A protože jsem předpokládala, že taková věc se dá udělat jen jednou, vyčkávala jsem na vhodný okamžik. V jídelně nás hlídaly dvě učitelky. Seděli jsme po čtyřech u stolku, před sebou hrníček mlíka a chleba. Když soudružka peskovala zrovna někoho na druhém konci jídelny, nalákala jsem děti u stolku:
„Hele, já umím pít nosem!“
„No to určitě! Kecáš!“ odvětila nevěřícně Anička.
„Tak podivej!“ přiložila jsem k nosu hrníček, mírně naklopila, aby se tekutina nosu sotva dotýkala, a začala polykat sliny. Vypadalo to, že jako polykám to mlíko, co mně jako teče do nosu.
„Nojo!!!“ vydechla Anča s Janičkou a Honzou. Děti koukaly jak blázni! „Týjo, hele, vona vopravdu pije nosem! Týjo, to musíme zkusit taky!“
Vše probíhalo podle plánu. Děti nasadily své hrnečky k nosům, nasály … A už to bylo! Mlíko na zástěrce, na stolku, na zemi, kuckání až hrůza…
„Copak se to tady děje!?“ přiběhla vcukuletu učitelka.
„Vona nás učila pít nosem,“ ukázaly na mě děti, „ale nejde to!“
„Copak to plácáte za hlouposti! Nosem se přece nepije,“ zlobila se soudružka učitelka, „přestaňte si vymýšlet nesmysly, uhánějte se přestrojit, umýt a do třídy!“
No, a protože soudružky učitelky ani nenapadlo, že by někdo mohl něco tak blbýho opravdu vymyslet, a že by to měly řešit, viník zůstal nepotrestán. (Stále úspěšný konstrukt.)
Akce se vydařila! Psal se rok 1974. A ani se mně nechce domýšlet, jak by to všechno mohlo dopadnout dneska… (rodiče, sociálka, psycholog, psychofarmaka? Uffff!!)
