Včera pochoval ženu

Mareš včera pochoval  ženu a teď jde k jejímu hrobu. Poprvé. Všechno je jednou poprvé................

Padá sníh. Velké vločky se tiše snášejí k zemi. Včerejší vítr ustal, nepohne se ani ta nejslabší větvička.

Helenin hrob je pod návalem sněhu sotva vidět. Mareš stojí v místech, kde má teď Helena nohy. Smekl čepici, kterou svírá oběma rukama na prsou, dívá se na hromadu hlíny, přikrytou ještě čerstvými věnci. Dlouho tam tak stojí.  Půl hodiny? Hodinu?

Zdá se, že všechno je , jak má být: milenci jdou na procházku, z kravína vyjíždí traktor s fůrou kouřícího hnoje, dole pod kopcem se děti koulejí ve sněhu, výskají, vítají sníh. Žádný z nich neví nic o Marešově smutku a nově nabyté samotě. Dobře, že nic nevědí.

Helena byla krásná, sošná, černovlasá královna Kleopatra. Když přišla nemoc, její tvář se změnila, pohubla a zešedivěla. Ale vlídná a trpělivá zůstala vždycky. Naklepat polštář, podat pití, pomoci jí otočit se na posteli, přinést mísu, sledovat její dech, krmit, vyprávět jí… Vždycky na Heleně viděl, jak je jí stydno, že se o ni takhle stará. Raději by se starala ona a rozdala se mu na kousky. Marešovi ale nezbývalo nic jiného, než se starat a doufat v zázrak. A on doufal – vždyť Helena není tak stará, pětašedesát, a jsou přece dny, kdy je jí líp!

Bál se, až to přijde. Co bude dělat? Jak to přijme? A když to přišlo, pocítil nejprve úlevu – konečně je rozhodnuto.  Až po chvíli přišla lítost a slzy.

Když dnes ráno seděl u hrnku s bílou kávou, přišla kočka a vyskočila na stůl. Nikdy předtím to neudělala. Chvíli na sebe ti dva koukali a pak jí Mareš dal vylízat zbytek kafe: „Tumáš, moje nová společnice,“ pousmál se trochu a přistrčil jí pod čumák plecháček. Kočka hltavě pila, a když vylízala hrneček, vzal si ji  na klín a hladil ji. Slastně předla a mhouřila oči. Helenu už takhle nebude hladit. Už si nevleze k ní pod peřinu, neucítí vůni její noční košile. Ani ona už ho nepohladí, neobměkčí. Smutek ze samoty, z toho, že mu bude chybět fyzický dotek. Je to směšné, že zrovna tímhle se zaobírá sedmdesátiletý chlap? Jako by city patřily jen k mládí, a přitom teprve stáří je tříbí. Co to je za spravedlnost, když člověk čtyřicet let s někým dýchá a tolik si ho zamiluje, a pak… je pryč? Proč neumřel on první? Co si tady teď počne, když odešla polovina jeho bytosti?

Další den napadlo zase plno sněhu. Mareš musel čekat až do oběda, kdy družstevní traktor vyhrnul cestu ke hřbitovu. Nechtělo se mu brodit se po kolena sněhem. Vzal si sáňky, na které naložil lopatu a koště, aby si mohl vyhrnout cestu od hřbitovní brány ke hrobu. Takovou nadílku už dlouho nepamatuje. Na hřbitově je sám, ostatní pravidelné návštěvníky odradil mohutný příval sněhu. Když se vracel zpět, sáňky naložené těžkou lopatou mu podrážely nohy. „Co teď? Přece nepoběžím z kopce za sáňkama?“ uvažoval. A tak nasedl a jel. Jako kluk jel. Po kolika letech?  Třicet, spíš čtyřicet. Sáňky nabíraly na rychlosti a Mareš, s očima vytřeštěnýma, měl co dělat, aby je urejdoval. Stejně ale skončil v příkopě. S hlavou zabořenou do závěje propukl v smích, který nejde zastavit. Smál se sám sobě a lehkosti okamžiku – 70letý dědek se tu válí ve sněhu, potupně vyklopen sáňkami. Zakrátko se jeho smích změnil v očišťující pláč. Rozhlíží se, zda někdo nejde. Ne – může plakat nahlas a vypustit stavidla všemu nahromaděnému.

V každé divukrásné chvíli našeho života je vedle nás někdo, kdo v té samé chvíli prožívá bolest či smutek. Smutek, o kterém si myslí, že ho nepřežije. Ale on ho přežije…a půjde dál…