Vánoce, borcorodička a prostata

Letošní Štědrý den proběhl v klidu. Synci (první: samostatná jednotka, druhý: pozdní puberta) a dcera (raná puberta) přes den balili dárky...      

...zdobili jsme stromeček, vařili zelňačku, obalovali kapra, koukali na pohádky, poslouchali rádio. Na stole bylo nezvyklé množství druhů cukroví (čtyři). Hospodyni holt nebylo v tomto směru shůry dáno, a navíc: polovina rodiny má cukrovku, my ostatní jsme tlustý, takže už řadu let halím svoji nechuť k patlání cukroví do falešného pláštíku soucitu a ohledu na zdraví svých drahých…  Jak říkám: pohodička. Přesto u dětí panovala nervozita, která ke Štědrému dni už asi patří…

„Mámo, to sou stresy,“ pravil mladší synek.

„Prosimtě letos to není vůbec ve stresu, letos jsme konečně první rok spořádaná rodina, bez hádek a nervů… „ odpovídám.

„Mamíííí, Vojta mě mlátí!“ ozve se vzápětí z vedlejší místnosti od počítače dvojice nejmladších, která má nekonečný talent ke vzájemným provokacím a pošťuchování, takže čím déle je nejstarší syn doma, tím více se těší do klidu brněnského bytu.

„Safraporte, co tam zas děláte, to nedáte pokoj ani na vánoce, mezuláni!?“ pochvaluji si rodinnou idylku.

Maruška každou čtvrthodinu hlásila, kolik času zbývá do rozbalení dárků: „Už jen čtyři hodiny čtyřicet minut! Já to nevydržím!“

„Tak pocem, dám ti nějakou práci,“ odpovím, ale ona jako když neslyší: „Mamko, hele, takovýhle svaly má Vojta,“ a cpe si do rukávu do míst bicepsů mandarinku.

„No, to bys tam musela dát aspoň pomeranč, a ten nemáme…“ komentuji svaly, jejichž velikost se stala záminkou pro další sourozenecký dloubanec: „Tak mandarinku říkáš? Co? Tam bys musela narvat nejmíň pomelo a pořád to je málo!“ odvětil svalovec.

„Ježiš, nech mě!“ zařve opět dcerka na bratra.

„Tak aspoň dneska nenadávejte, nééé??? A vůbec, holoto, mazejte se strojit, jdeme do kostela!“

Chystali jsme se na „půlnoční“, která je u nás ve čtyři odpoledne, aby mohly jít i malé děti s lucerničkami.

„Já se těším do kostela!“ pronese Vítek.

„Jó, ty vole, kdys tam byl naposled?“ uchichtne se na oplátku mladší.

„Náhodou, ty vole, chodím tam častěj než ty!“ smečuje prvorozený.

Mladší synek je dost aktivní, nevydrží v klidu, takže i teď poskakuje po místnosti a spokojeně si pobrukuje: „Mámo, já sem dobrej, já za to ani nemůžu, ale já sem prostě borec… až uvidíš, co jsem ti vyrobil za dárek, tak si cvrnkneš do textilu.“

„No jasně, seš borec, to je zas nějaký moderní slovo teď, ne? Už se nemůžu dočkat, ty textile…“ usmívám se nad jeho vzácně dobrou náladou.

„Mámo, já sem prostě borec … A ty… ty seš taková borcorodička!“

Tak tohle už na mě bylo moc. Upadla jsem do záchvatu smíchu. Po chvíli: „Nojo, borcorodička… ale uvědomuješ si, že v tom případě jsou borci i tví sourozenci?!“

„Hmm, tak to teda nevim, já sem největší borec….

V tomto duchu jsme dospěli na konec Štědrého dne…

------------------------------

Druhý vánoční svátek jsme se tradičně setkali s rodiči z obou stran. Usadili jsme se v kuchyni u stolu, který přetékal dobrotami, uvařili kafe…

„Tak japak spíš, Pepiku?“ ptá se můj otec tchána. Jenže tchán je téměř hluchý a slyší, jen když se mu zakřičí do pravého ucha. Na otázku otce nereagoval, takže mu tchyně, se kterou si zamlada společně hrávali, a která ho v zapálení dětských her chtěla prý vyklopit z kočárku do řeky (rodinná historka), poradila: „Sedni si k němu z druhý strany.“

Otec si přesedl a zeptal se podruhé. Tchán hned s úsměvem odpověděl: „Ále prosimtě, to já jdu spát vo devátej, ale do jedný nezaberu!“

Tchyně, neboli babička, mávne rukou a pronese: „Pche, to já bych ti mohla vyprávět o tom, jak nespím… kolikrát se ještě ve tři převaluju, a ne a ne zabrat!“

„Jo, holka, kam se hrabeš na mě!“ pronese maminka, „já jak si nevezmu prášek, tak usínám až ve čtyři ráno…!“

„Nojo, a eště to chrápání v noci a chrchlání, a pak má jeden usnout!“… pronese opět babička.

„Tak tohle my už máme dávno vyřešený,“ praví maminka, „já potřebuju na spaní čerstvej vzduch, takže spím hlavou u okna a táta spí vzhůru nohama hlavou u zdi. Hlavně se nesmí v noci moc cukat, aby mě nekop do hlavy…“

„No vidíš to, to mě nenapadlo,“ pokyvuje babička.

Přítomní teenageři se uculují a vidouc, že do debaty se zcela jistě nezapojí, vytahují z kapes mobily.

„A kolikrát jdeš v noci na záchod?“ zařve zase tatík na celou kuchyň těsně u dědova ucha.

„No to já jdu i třikrát za noc, to víš, pořád mám takový lítací problémy…“ uculuje se tchán, i když to není žádný med.

„Nojo, viď, já ti taky jdu i čtyřikrát,“ odpoví tatínek, „kolikrát se na chodbě srazíme s mámou, vona chodí jak duch…“

„Prosimtě, furt musím koukat, kde seš, jestli nemáš hypo a nepotácíš se někde po baráku!“ vloží se rázně do řeči maminka.

„No tak jezte!“ vykřikne babička potřetí na spolustolovníky, „copak vás mám furt pobízet!?“

„No babi, na to tvý sádlový nikdo nemá! Seš borec!“ pochlebuje vnučka a nabere si hrst kakaového cukroví do dlaně.

„A copak prostata, Pepiku?“ zahuláká zase tatínek dědovi do ucha.

Mládež se pochichtává nad svými mobily, takže je vidět, že debatu vnímají.

„No dobrý, na ten věk, celkem to ujde. Piju čaje, ale jinak si nestěžuju…“ usměje se děda.

„Já taky, chodím jednou ročně k doktorovi, piju čaje, nějakou tabletku. Hele na tu bídu, že sem byl před dvaceti lety na umření, to je paráda. Ráno si vemu sedum tablet, v poledne pět a navečer zase pět… a žiju… Akorát jsem tlustej… Vod tý doby, co nemáme psa, tak jsem línej jak veš, a nechce se mi chodit… S nohama to mám taky čím dál horší...  Ale jen co bude lepší počasí, tak zase začnu jezdit na kole, takhle to dál nejde: Podívej, jakou mám cejchu…“ a odhaluje košili.

„Ukaž?!“ nakloní se zvědavě babička, „nojo, Stando, s tím bys měl něco dělat, já v tvým věku lítala jak čamrda,“ popichuje 80letá babička o pět let mladšího tátu a na důkaz vážnosti zašermuje nad hlavou francouzskými berlemi….

„No, tak my už pudem,“ zavelí otec, aniž by se někoho ptal, „už vás tady zdržujem dvě hodiny, taky za chvíli začínaj zprávy, a to já už musím bejt doma u televize…“

Cestou domů nám ještě tatínek v autě recitoval vánoční báseň od Vojty Beneše, bratra prezidenta Eduarda Beneše, která měla asi třicet slok, a vzpomínal na mládí, které tak rychle frnklo…

„Tak děkujeme za svezení, mládeži, a zase za rok!“