Umění dialogu

Čekání u lékaře bývá pěkná nuda. Pacienti šeptem probírají své neduhy, čas se vleče, atmosféra otupěle neveselá.

Na sedadlech sedělo osm lidí, z toho jedna maminka s bříškem a čtyřletou holčičkou. Kristýnka se náramně otravovala. Co to je za zábavu sedět způsobně na lavici a koukat před sebe, jak to dělají všichni okolo? A tak probírá letáky na stolku, vyptává se maminky, jezdí si po zemi s pejskem na kolečkách, chce pohoupat na noze, sjíždí z opěradla sedačky nahoru a dolů, a už sedí i v otevřeném okně - naštěstí přízemním.  Nepomáhá nabádání maminky, ani piškoty, ani pitíčka, ani bombóny, ani knížečka s obrázky – děvčátko nevydrží v klidu.

Zanedlouho přišla do čekárny jiná maminka se stejně starou holčičkou: “Pozdrav pěkně, Aničko,” pobídla příchozí maminka děvčátko a sedly si hned naproti. A tu se něco stalo: Kristýnka ztichla a klidně se posadila. Obě dívenky se na sebe dívaly tak, jak to umí jen děti – přímo a zkoumavě. Po třech dlouhých minutách Kristýnka – aniž by spustila oči z Aničky - řekla: “Kuku, kuku...”

Anička bez rozmyšlení odpověděla: “Kuku, kuku...”

“Kuku, kuku, kuku,” pokračovala Kristýnka, pohupuje přitom nožičkama na vysoké lavici.

“Kuku, kuku, kuku,” vykoukla zpod brejliček Anička.

“Kukukukukukukukukukukukukuku,” zašvitořila opět Kristýnka a Anička hned stejně odpověděla.

Pak začaly radostně kukat obě najednou.

Nebyl to závod o to, která z děvčat víc a hlasitěji, ale obyčejné povídání dvou kukaček, a tak to v čekárně nikoho nerušilo.

Když po chvilce dokukaly, řekla Kristýnka: Já znám písničku o kukačce,” a hned spustila: “Prší prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme, pojedeme na luka, až kukačka zakuká...”

Anička zase vykoukla zpod brejliček a jakmile první děvče dozpívalo, začala ona: “Prší prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme, pojedeme na luka, až kukačka zakuká.”

Kristýnka navázala: “A já znám ještě jinou: Pec nám spadla, pec nám spadla, kdopak nám ji postaví, starej pecař není doma a mladej to neumí...”

Anička už ani nečekala, ale hned se přidala, a obě zpívaly o opravě spadlé pece se stejnou vážností, s jakou se dospělí bavili o svých nemocech. Ty holčičky se vůbec neznaly, ale povídaly si jako staré známé ženské. Nikdo jim nenapovídal, o čem a jak se mají bavit, ale bylo to jak z příručky efektivní komunikace - dívaly se na sebe, reagovaly na sebe, dávaly jedna druhé prostor.

Nakonec se otevřely dveře ordinace, a v nich se objevila sestřička, která zavelela: “Další, prosím!” A tak skončil krátký příběh o dvou kukačkách, které přinesly svěží vzduch do jedné čekárny...

------------------------

...a když už je to jaro a zakukaly nám dvě kukačky, o ptáčcích ještě jednu oblíbenou básničku:

Od dětství mám rád vše...

Od dětství mám rád vše, co křídla v přírodě má.

Jako kluk dělal jsem vše, co se dělat nemá,

a hlavně, toť se ví, jsem hledal pod stromy

holátka, spadlá z hnízd. Potajmu, v soukromí

své jízby v podkroví, jsem pečoval pak o ně.

Když ptáčci odrostli, hnízdili na balkóně,

v kleci, kde sehnali vždy něco na zoubek;

nejvíce ke mně lnul divoký holoubek:

nepoznám do smrti vztah věrnější a užší...

Snad proto rozumím si s každou plachou duší.

                                           (Victor Hugo, 12. dubna 1840, přeložil Petr Kopta)