Tři letní setkání

Onehdy jsem si řekla, že už toho mám doma plný vinty, a nutně potřebuje kulturní vyžití. Za tím účelem jsem se vydala na jakousi přednášku do sportovního areálu mimo město a bláhově nazula nové boty.

Když jsem se pak vracela obohacena kulturně a obohacena též puchýři jak pětikoruny, jako anděla z nebe jsem velebila ženu, která na polní cestě zastavila s autem a nabídla mně svezení do civilizace. Na zadním sedadle seděly její dvě dcery a ta kurážnější na výzvu: „Tak co, holky, jak se máte?“ hned odpověděla: „Já jsem Iveta a chodím do druhé třídy, a tohle je Lucka. Je jí už pět roků a vůbec nechce chodit kadit na záchod!“  musela jsem se pousmát její důvěrnosti k cizí ženské, ale maminku očividně polilo horko, protože nenechala děvče domluvit: „No tak, copak to tady pani vykládáš! Buď ticho!“

Ale děvčátko bezelstně pokračovalo dál: „Ona už umí kadit na záchodě, ale radši si sedne na nočník, a pořád chce, aby jí mamka utírala zadek. A to už jde za rok do školy! No, tak má s kaděním takový problémy!“ uzavřela dcerka a její mladší sestřička se krásně culila.

Maminka zkoprněla a v autě zavládlo ticho.  Stěží jsem zadržovala smích. Ke své hanbě přiznávám, že jsem si na chvíli podle vychutnávala maminčinu bezradnost nad upřímností svých dětí, ačkoli ji sama tak dobře znám. Chvíli jsem zlomyslně balancovala na hraně maminčiny nejistoty, co to asi vzala za ženskou do auta, a zda se bába nezačne pohoršovat nad prostořekostí její dcerky.

„Tak holky poslouchejte,“ prolomila jsem mlčení, „já mám doma dva kluky. Teď už to jsou teda velký habáni, ale když byli tak malí jako vy, tak měli némlich ty samý problémy, akorát s čůráním. Hlavně ten mladší.  On měl vždycky rád kytičky, a když mu byly tři roky, chodil zalévat naše tři truhlíky na balkóně. Přišel k truhlíku, počůral rostlinky, zadržel proud, aby mu zbylo ještě na další, přešel k druhému truhlíku, počůral, zadržel a takhle zalil i ten třetí.“

Maminka viditelně ožila a děvčata se zájmem naslouchala.

„A to není všechno, někdy taky zaléval kropičkou, jak se to sluší a patří. Jenže: do té kropičky zase nejdřív načůral. Ale to on tam nečůral tudy, kudy se tam normálně leje voda, ale tou rourou, kterou se kropí – vyšlo mu to přesně na míru. To víte, že jsem ho pořád honila, že se to nedělá, že se to kytičkám nelíbí,  a kdesi cosi… ale jak viděl, že se nekoukám, tak si zaléval podle vlastního vynálezu… No a jednou jsem taky naše hochy načapala, jak čůrají z balkonu a závodí, kdo se dřív strefí do kanálu pod balkonem. Ještě štěstí, že tam zrovna nikdo nešel…“

Holky se smály a tleskaly, mamince se viditelně ulevilo. A Ivetka? Docela snadno se nechala přesvědčit, že tyto problémy ségru brzy přejdou.

II.

Někdy před třiceti lety nám na střední škole třídní učitel vyprávěl, jak cestou do práce viděl ve vlaku dívku, která pletla šálu. Nejspíš prý svému milému, protože se přitom krásně a tajuplně usmívala, a vůbec nevnímala okolí. Ten učitel byl přísný, ale při tomhle líčení úplně roztál a říkal to s takovým zaujetím, které jsme my – s čerstvou občankou v kapse a s čerstvou trvalou na hlavě – tehdy nechápali…

Nedávno jsem si na to vzpomněla, protože jsem viděla ve vlaku stejný obrázek: dívka skloněná nad mobilem, vyťukávala do něj s roztomilým úsměvem sms. Za chvíli druhou a pak další a další. Taky nevnímala okolí… Nebyla to žádná krasavice – mastné vlásky, uhrovitá pleť, při těle spíš víc než míň. Její mysl a srdce v tu chvíli ale patřily jinam, a rozdávaly tam plnými hrstmi… To z ní činilo nádhernou bytost… Dnes už vím, proč byl tenkrát  učitel tím pohledem tak okouzlen.

III.

Občas ráno potkávám kluka, který jede na kole do školy.  Je to takový týpek – ve škole se nedaří, táta v čudu, máma dělá, co umí, spolužáci ho  trochu přehlíží… No, a tenhle raubíř a propadlík mě pokaždé zdálky hlasitě zdraví, galantně přitom schovávaje zapálenou cigaretu za zády…

Všechno se opakuje. „Dnešní mládež!“ žehráme… Je stejná jako my. Jen má v rukou mobily místo pletacích jehlic. Jen má přístup ke všemu a může všechno, což jí neulehčuje život. V podstatě se ale nic nezměnilo. Možná nejvíc my sami…