Tomáš a Jakub

Osmiletý Tomáš hlídal před obchodem svého ročního bratra v kočárku. Maminka šla nakupovat  se samozřejmostí, že na Tomáše je spoleh…

Sedl si na kraj stojanu na kola, u krámu vprostřed náměstí. Vedle sebe sportovní kočár, ve kterém seděl Jakub. To protivný hlídání ho někdy pěkně štvalo: „Jako by tu byl jen ten prcek a nikdo jiný! Kubíčku sem, Kubíčku tam… Mrňous jeden mrňavej, uřvanej... Prázdniny sotva začaly, a už musím hlídat,“ pohlédl koutkem oka na Jakuba.

Jak tam tak seděli, zmožení vedrem, zaslechli zvláštní zvuk. Oba zbystřili pozornost: Po zemi se kutálel suchý, zkroucený, hnědý list! Teď v létě? Oba věděli, že to je něco neobvyklého. Nevěděli proč, ale věděli, že to je něco, co sem NEPATŘÍ. To je přece úplně jiná hudba, než ševelení zeleného listí na stromě, než bzučení včel, much a komárů, než cvrčci na louce, než uštipování trávy kravičkami na pastvě, než štěbetání vlaštovek na drátech, než rvačky vrabčáků v hnízdě na střeše, než výskot dětí u řeky a šplouchání vody, než houkání vlaku, které se jen v létě nese údolím… Je to úplně jiná hudba, než všeho toho, co k létu PATŘÍ.

Oba hoši list napjatě pozorovali. Chvíli ležel na zemi, pak s větrem vystřelil do vzduchu a letěl si po náměstí, aby zase spadl na kamennou dlažbu… To je podívaná! Tomáš vstal, ledabyle se rozhlédl a běžel pro ten list. Malou chviličku si ho prohlížel, a pak ho DAL Jakubovi do ruky: „Na! Podívej, Kubíku…“  Pane, ten ale koukal!