Hana byla odjakživa šikovná, chytrá a hodná holka. Možná až moc hodná a neprůbojná. Trochu pomalejší a nemotornější, než by si přáli
její hbitější spolužáci a učitelé tělocviku. Ve škole se držela zpátky, ale když se jí učitelka na cokoli zeptala, vždy znala odpověď. Když bylo Haně patnáct, zemřel její tatínek, a tak maminka zůstala sama s dětmi. Sama se třemi dětmi ve staré chaloupce. Sama se starostí o nemocného tchána, který bydlel s nimi na výminku. Žili skromně, jak jinak. Moc ráda jsem k nim chodila, protože to u nich doma vždycky krásně vonělo: mýdlem, vyžehleným prádlem, vlhkostí a zimou, dotírající ze zápraží, čerstvě upečenými buchtami, dřevem na topení, jablky, mateřídouškou, svíčkami, knihami… Vonělo to tam jako v ráji a všichni z té chaloupky voněli stejně tak. Byly jsme v době střední školy velké kamarádky. Pak se Hana vdala a naše cesty se trochu rozešly…
Když jí bylo kolem čtyřiceti, objevil se u ní karcinom prsu. Po nějakém čase jsem ji navštívila - trochu s obavami, jak to všechno zvládla, a jak se bude cítit. Hned u dveří jsem ale viděla uvolněnou ženu, ze které vyzařoval klid jako nikdy předtím, v paruce k nerozeznání od pravých vlasů, a s úsměvem té, která ví…
„To víš, začátky byly těžký. Hrozně těžký. Operace. Bolest. Obavy o partnera. Práce, která byla na prvním místě, musela zmizet z mého života. Nikdy jsem se neptala, proč zrovna já… Takový věci se prostě stávají. Jen jsem musela zpřeházet život, aby mě neničil, ale abych ho vychutnávala… Časem to přijmeš. Nic jiného ti nezbývá… Musíš to přijmout a dělat jakoby nic. Když přijmeš neustále kontroly a odběry jako trvalou jistotu nejistoty, když přijmeš aroganci některých doktorů, který se tak brání citovému zasažení pacientovým strachem, jako logický fakt, když se zaraduješ, že tví nejbližší ti zůstali a podrželi tě, když se zaraduješ z toho, co ti zůstalo, máš vyhráno. A i když tě nepřestanou provázet obavy a těžkosti, máš vyhráno, ať to dopadne jakkoli… Pak si můžeš v čekárně s ostatními vyprávět vtipy nebo se bavit tím, komu kde zůstala viset paruka na stromě…“
Jednou Hana v e-mailu napsala svým kamarádkám:
Ahoj! Dneska budu po osmnácté ozářena. V nemocnici jsou na mě hodní, jeden doktor se jmenuje stejně jako brácha, takže si připadám skoro jak doma. Je tam příjemné a moderní prostředí. Na ruce nosím plastové hodinky bez ručiček, ve kterých jsou nahrané moje údaje: jméno, rodné číslo, kóty kam mají mířit záření, prostě všechno. Když přijdu do čekárny, v ozařovně v počítači začne blikat, že už čekám na proceduru. Dobrý, co? Občas to trochu pálí, ale na každého to působí jinak. Jedna paní má tak citlivou kůži, že ji to pálí, i když nechodí o víkendu, a má taky obří opary. Jiná paní se zase maže sádlem, takže její pejsek se do ní znova zamiloval, protože mu voní. U mě už taky došlo na maštění sádlem. Věřím, že i vám se daří dobře. Myslím na vás, opatrujte se! Hana.
Přešlo pár let. Hana se uzdravila a sešli jsme se na oslavě jejích padesátin. Když už se sláva chýlila ke konci, na parketě zůstaly poslední tři tančící páry. Jeden z nich byla Hana se svou osmdesátiletou maminkou. Hráli ploužák. Hana měla hlavu položenou na maminčině rameni a zpívala spolu se zpěvákem: „Slzy tvý mámy šedivý stékají na polštář…“ Maminka chovala v náručí svoji Haničku, mírně se usmívajíc. Byl to nádherný obrázek a bylo v něm všechno. Všechen strach a bolest. Všechny úzkosti, slzy a bezesné noci. Všechny nezodpovězené otázky. Všechna samota… A nad tím vším: Všechna radost, že všechno prožily a přežily, že má jedna druhou, a že jdou i se svými nejbližšími dál…
Mámy jsou nesmírně silný a statečný. A nás život leckdy vede podivuhodnými cestami…
