Je mrazivé předvelikonoční jaro a vítr silně fouká. Po cestě do kopce ke hřbitovu jde skupina lidí pod vedením Františka Vrby splnit jako každý rok svou povinnost - poklonit se na hrobě tatínkovi.
Letos má tatínek 90leté výroční od narození, a tak je hlouček o něco větší než obvykle. Vedle France, vdovce ze Znojma, kráčí jeho bratr Peťa z Olomouce s manželkou Marií a dcerami Blankou a Hanou, bratr Poldik z Brna se svou ženou Věrou, dvěma syny a dvěma vnoučaty, sestra Bóži z Litomyšle se svým mužem Vojtěchem, bratr Václav ze Dvora Králové s Prokopem, Vojtikem, Pavlem a Aničkou a bratr Lojza, též ze Znojma, s přítelkyní Růženou a dětmi. Bratru dvacet lidí.
Franc má v ruce lahvinku 10leté slivovice. Cestou rozšafně vykládá a občas si přihne, takže na hřbitov dojde už jen v tričku, jaké mu je vedro. Rozestavěli se kolem hrobu. Rituál má svá pevná pravidla, která už všichni znají. Franc rozdal všem kalíšky, dolil do nich zbytek lahve a Poldik vyndal z kapsy kabátu další – tentokrát hruškovici. Nakonec nalil Franc kalíšek i dědečkovi, položil ho na hrob a ujal se řečnění: „Milý tatínku, sešli jsme se zde opět po roce na tvou počest, abychom si připili na zdraví a poděkovali tobě a mamince za život. Já, tvůj nejstarší syn, ti děkuju, žes mi předal DNA, kladný vztah k alkoholu, kouření a ženám. Jsme rádi na světě. Podivej, co nás je! Tvůj rod pokračuje. Držíme při sobě. Daří se nám dobře, a co se nepodaří, to se vždycky nějak překoná… Máme jeden druhýho. Tak ti tady tatínku za nás všechny děkuju a připíjím na zdraví!“ zakončil Franc řeč se slzami v očích a v záklonu polkl lihovinu. Vnoučata se pochichtávala, že strejda připíjí mrtvému dědečkovi na zdraví, ale dospělí byli kupodivu docela vážní. Každý měl totiž v mysli svou vzpomínku na tatínka nebo dědečka… Tu strýc Peťa začal zpívat moravskú lidovú a všichni se dali do tance a do smíchu. Strejci chytili své tetky, a kdo vedle koho stál, a poskakovali tam na trávě kolem hrobu dědečkovi na počest. Ať žije dědeček!
