Pár ruk, pár lidí, pár ruk, pár lidí, pár ruk, pár lidí, pár ruk, pár lidí, pár ruk, pár lidí…......
Tenhle človíček vypadal jak mušketýr – dlouhý šedý vlas a knír… Kdoví, možná opravdu je mušketýr… Jeden za všechny, všichni za jednoho!
Krásné dámy na rukách statných mužů…
Tahle žena měla obličej, od kterého bylo těžké odvrátit oči – pravidelné rysy, klid, ušlechtilost…
A tenhle muž tiskl k sobě ženu s hezkým obličejem. On – Černý korzár, ona - Marianna, tulili se, smáli, bylo jim zrovna dobře… Na předvánočním setkání s lidmi bez domova jim zpívaly děti koledy. A když nějací dva vyrušovali nemístnými poznámkami, Černý korzár je okřikoval: „Držte huby, blbci, nevidíte, že děti zpívaj!?“
Když se po mozkové mrtvici člověk zotaví natolik, že se dokáže sám omýt, je to dobrý…
Tahle paní dosloužila ke konci života sedmi lidem – blízkým i vzdáleným. Denně je navštěvovala, o domácnost, tělo i duši se starala, nakonec oči zatlačila a poslední sbohem na smrtelné posteli dala…
František se staral 20 let o svoji nemohoucí ženu. Pak zemřela. Často jsem za ním chodila – ještě s dětmi v kočárku. Poslouchala jsem jeho laskavé vyprávění o nelaskavých časech a na chvíli se stávala dík jeho neobyčejné galantnosti a pozornosti princeznou… Měla jsem ho ráda a on mě…
Téhle děvence je právě 106 let. Její dcera, která se o ni se svým mužem stará, říká: Do té stovky to šlo…
A tady už jsou všechny tři děvenky uchystány ke spánku… Dobrou noc…
